účinka přicházejí. II. De vi bonorum raptorum, Von gweltig geraubten güttern, O násilném statku braní. III. De lege Aquilia, Von zugefugtenn schaden, O právu Aquilianském. IV. De injuriis, Von bewiszner iniuri oder schmachait, O bezpravích neb křivdách. V. De obligationibus, quæ quasi ex delictis nascuntur, Von halben malefitzen, O závazcích, kteří jako ze zlého účinka rodí se. VI. De actionibus. Von vnderschidlichen klagen, O žalobách. VII. Quod cum eo qui in aliena potestate est, negotium gestum esse dicatur, Von der khind- vnd leybleut handtierung, Která věc s tím kdož v cizí moci jest, praví se že se dála. VIII. De noxalibus actionibus, Von Abtrag der leybklag, O žalobách pro škody. IV. Si quadrupes pauperiem fecisse dicatur, Von abtrag der thierschaden, Kdyby řečeno bylo, že by čtvernohé hovado škodu učinilo. X. De iis per quos agere possumus, Von anwäldten zu klagen, O těch skrze něž žalobu vésti muožeme. XI. De satisdationibus, Von Borgschaft zum rechten, O ujišťování neb zarukování před právem. XII. De perpetuis et temporalibus actionibus, et quæ ad heredes et in heredes transeunt, Von werhafften vnd erblichen Klagen, O ustavičných žalobách a časných, i o těch, kteréž k dědicuom a na dědice přenášejí se neb přecházejí. XIII. De exceptionibus. Von auszzeuglichen einreden, O odpořích proti žalobám. XIV. De replicationibus, Von replicirten gegenreden, O druhých odpovědech neb odpořích žalobníkuov. XV. De interdictis, Von Interdictischen verbietungen (vnd) klagen, O zápovědech. XVI. De poena temere litigantium, Wie muttwillig rechtfurer zu straffen, O pokutě všetečně k saudu přistupujících. XVII. De officio judicis, Von richterlichem ampt, O auřada saudce

neb rychtáře. XVIII. De publicis judiciis, Von offentlichen halszgerichten, O obecních saudech.

Překladatel český co se týče názvů úřadův a úředníků starořímských, užil pojmenování úřadů a úředníků sobě současných, právě tak, jako malíři, malujíce obrazy na př. starohebrejské, postavám dávali oděv svého věku. Čtenář maje latinský original vedle textu českého, snadno pozná, jaký význam má ten neb onen výraz, tak že netřeba zde podávati seznam názvů takových.

V překladu opatřeny jsou jednotlivé kapitoly stručně psaným obsahem, což jsme při tisku, jelikož přídavek takový nepotřebný a vlastně nenáležitý, vypustiti za dobré uznali.

Překladatel v celosti přísně šel po textu latinském ; toliko na několika málo místech třeba bylo opravy, aby obsah nebyl převrácen. Při vydání textu českého bylo nutno srovnati s ním text latinský tak, aby rčení obojího vespolek se srovnávala. Při textu latinském hleděno k vydání Beckovu, jakož také k vydání Gneistovu i Schraderovu, pracem znamenitým, jež každému příteli práva římského znáti třeba.

Překládání Institucí na jiné jazyky vzniklo počátkem XVI. věku, i známe chronologický pořádek v překladech tento: R. 1519 německý první (Murnerův), francouzský za Karla V. první, r. 1535 německý druhý (Fuchspergerův), r. 1537 německý třetí, r. 1544 francouzský druhý, r. 1547 hollandský první a francouzský třetí, r. 1551 španělský první a německý čtvrtý (Goblerovský); r. 1552 vlaský

první; r. 1554 řecký (dle starého textu poprvé vydaný); r. 1562 český (tuto poprvé tiskem vydávaný); r. 1580 francouzský čtvrtý; r. 1648 hollandský druhý; r. 1697 vlaský druhý; r. 1749 anglický první, r. 1756 anglický druhý atd.

Avšak, jakkoliv Institucí Justinianovy teprvé v XVI. věku našly v Čechách překladatele, nebyla proslavená kniha tato nikoli v Čechách neznámá; ba právě země česká honositi se může, že tu zpořízena jiná kniha práv, jíž Institucí sloužily za vzor; jest to Jus regale montanorum či Právo královské horničí z konce XIII. století.

Králi Vácslavovi II., panovníku země české nedosti ještě oceněnému, vidělo se být užitečným, aby zákony zemské uvedl v zákonní knihu psanou, jakž toho příklady byly právo římské i církevní. Na žádost královu vypravil kardinal Matheus de Rubeis slovutného učence a v obojím právě jak civilním tak duchovním dělného professora, mistra Gozzia de Urbe Vetere, který přijda do Čech uvázal se ihned v sepisování práva zemského, tehdáž ještě zcela slovanského, učenci vlaskému ovšem dokonce neznámého a cizího. Brzo však odpor obce zemské přiměl krále k tomu, že zanechal úmyslu svého o kodifikování práva zemského, načež Gozziovi uloženo sepsání práva horničího, kteréžto by platnost mělo na horách královských, od obce zemské nezávislých. Což se i povedlo. Jestliže o spisování práva zemského, zprvu podniknutém, svědčí některé kusy zachované v Majestas Carolina, máme podnes úplný zákonník z péra Gozziova před rukama t. j. Jus regale montanorum či Constitutiones juris metallici

(vydané od nás textem latinským i překladem českým ▼ Codex juris bohemici I.). A tento zákonník venkoncem zdělán jest podle Institucí; jako tyto, roztříděn jest na čtyři knihy, každá pak kniba na tituly či kapitoly; i spůsob mluvení zachován jest a některé části jednoduše vloženy jsou z textu Justinianova, ba králi jakožto zákonodárci kladou se do ust slova, jako by byl nástupcem císařův římských, na př. Sed et majores nostri, divi imperatores, prohibuerunt etc. (III. 7. §. 3).

Tot byl první veliký krok k uvedení práva římského do Čech, nehledíc na zákonodárství církevní.

Jiná cesta, po které staré právo římské přišlo do Čech, byla práva městská, městům sloužící. Právo městské v Čechách a na Moravě vyvinulo se dílem na základě práva severoněmeckého či Magdeburského, kteréhož se přidržovala města severovýchodních Čech a severovýchodní Moravy; dílem na základě práva jihoněmeckého, kteréhož se přidržela města jihozápadních Čech a jižní Moravy; konečně samostatně na základě zákonodárstva městského domácího t. j. Staroměstského Pražského, kteréž posléze obdrželo vrch nad obojím právem prvé řečeným. Již král Vácslav IV. r. 1387 zakázal městům českým bráti poučení právní za hranicemi, nařídiv, aby města spravující se právem Normberským budoucně poučení hledala v Starém Městě Pražském, ta pak, která se řídí právem Magdeburským, aby poučení brala od kmetské stolice v Litoměřicích. R. 1536 řídila se již všecka města v Čechách právem Staropražským, kromě Litoměřic, Loun, Slaného, Mělníku a Nimburka, která se ještě držela práva Magdeburského. V týž čas zpořídil mistr Brikcí z Zlicka

vydání práv městských na základě Staroměstského práva Pražského, avšak s použitím práva římského, čili jak tehda slulo, obecného. Po Brikcím v nápodobnou práci uvázal se o 40 let později m. Pavel Kristian z Koldina, učipiv nové vydání práv městských království českého r. 1579, jejichžto text stal se prodlením času vůbec závazným v Čechách i na Moravě. Díla tato ve mnohých směrech opírají se o právo Justinianské, a zejmena o Institucí, odkudž na př. vzat art. I. De justitia et jure a j.

Sám překlad Institucí náleží do těch dob, kdež Koldín o svém díle pracoval, ale nezdá se že by byl v jakémkoli spojení s prací Koldínovou: nebt ani spůsob věcný ani názvosloví neshodují se. Kdo ten překlad zpořídil a ku kterému konci, zůstává na ten čas hádankou. Čehož při této příležitosti mlčením nemůžeme pominouti, jest, že již na konci XV. věku přeslavný Všehrd měl v úmyslu sepsati podobnou knihu o právích obecných, jakou sepsal o právu zemském, nebt dí v závěrce Kněh Devaterých „Kteréžto knihy (o právích země české) jestliže se VMstem dobře líbiti budú, k tomu se skutkem i myslí přičiním, prodlí-li mi Pán mój života, abych podle obecních práv o těchto týchž věcech jiné knihy a těchto užitečnější sepsal!"

:

V XVII. věku dočkaly se Institucí v Čechách znamenitého vykladače na universitě Pražské, prof. dra. Jana Christofora Schambogena, jenž vydal dva spisy o nich: Prælectiones publicæ in D. Justiniani Institutionum juris quatuor libros 1676, a Compendium in D. Justiniani institutionum juris quatuor libros 1738 (Praga).