vykonanie toho s pomocí Boha všemohaucího, Triboniana, muže slavného, hofmistra dvoru našeho ciesařského, též Theofila i Dorothea, mužuov osviecených, předchuodcuov našich, (jejichžto všech duovtipnost i uměnie práv, k tomu při rozkazích našich věrnost z mnohých duovoduov shledali sme) k sobě povolavše, jim obzvláštně sme rozkázali, aby oni mocí naší i puovodem našiem Ustanovenie složili proto abyšte prvniem počátkuom práv ne z starodávniech básní učiti se, ale od ciesařské jasnosti jich žádati, a jakož uši tak mysli vaše nic neužitečného ani škodlivě položeného, ale což by skutečně duovodného bylo, přijiemati mohly; a což předešlého času sotva po čtyrech letech předešlým lidem ustanovenie ciesařská čiesti dopuštěno bylo, v to vy hned z prvnieho počátku abyšte vcházeli, tak veliké poctivosti i šťastnosti hodni nalezeni jsauce, aby počátek i konec uměnie práv od hlasu ciesařského vám přicházel. §. 4. Protož po dokonání padesaterých knih, jenž Digestorum neb Pandectarum slovau, v nichž všeliké starožité právo v jedno sebráno jest, (kteréžto knihy skrze téhož muže vyvýšeného Triboniana i jiné osviecené a velmi výmluvné muže sebrali sme), v tyto čtvery knihy tatáž ustanovenie rozděliti sme rozkázali, aby byly všeho celého uměnie právnieho první počátkové. §. 5. V nichž to, i což v prvních zdržovalo se, i to, což v potomních časích skrze odvyknutie zastieněno bylo, od ciesařské jasnosti osvieceno jest. §. 6. Kteréžto knihy ze všech starých ustanovení, a zvláště z veykladu Gaja našeho, tak z ustanovení, jako na každý den přiházejících se věcí, i z jiných mnohých veykladuov spolu složené, když tři muži opatrní předpovědění nám podali: i čtli sme je i vyrozuměli a jim nejplnější moc a pevnost ustanovení našich přidati a propuojčiti sme ráčili. §. 7. Protož vy práva tato naše svrchovanau pilností a veselau snažností přijměte, a tak v nich se vyučujte, abyšte jistotnau i nepochybnau naději měli, když byšte všem právuom dokonale vyučili se, že by také obec naše v částkách jejích vám k spravování svěřena býti mohla.

Institutionum D. lustiniani incipit liber primus.

TITULUS PRIMUS.

DE IUSTITIA ET IURE.

Iustitia est constans et perpetua voluntas, ius suum cuique tribuens. §. 1. Iurisprudentia est divinarum atque humanarum rerum notitia, iusti atque iniusti scientia. §. 2. His generaliter cognitis, et incipientibus nobis exponere iura populi Romani: ita maxime videntur posse tradi commodissime, si primo levi ac simplici via, post deinde diligentissima atque exactissima interpretatione singula tradantur. Alioqui, si statim ab initio rudem adhuc et infirmum animum studiosi multitudine ac varietate rerum oneraverimus: duorum alterum, aut desertorem studiorum efficiemus, aut cum magno labore eius, saepe etiam cum diffidentia, quae plerumque iuvenes avertit, serius ad id perducemus, ad quod leviore via ductus, sine magno labore, et sine ulla diffidentia maturius perduci potuisset. §. 3. Iuris praecepta sunt haec: honeste vivere, alterum non laedere, suum cuique tribuere. §. 4. Huius studii duae sunt positiones: publicum et privatum. Publicum ius est, quod ad statum rei Romanae spectat; privatum, quod ad singulorum utilitatem pertinet. Dicendum est igitur de iure privato, quod tripertitum est; collectum est enim ex naturalibus praeceptis, aut gentium, aut civilibus.

Počíná se kniha prvnie
Ustanovení ciesaře Justiniana.

Kapitola prvnie.

O spravedlnosti a právu.

Spravedlnost jest stálá i věčná vuole, právo své jednomu každému udělující. §. 1. Opatrnost právnie jest božských i lidských věcí známost, spravedlnosti a nespravedlnosti umělé rozeznánie. §. 2. Tyto věci obecně v známosti majíce a počínajícím nám práva lidu římského vypravovati, nejviece vidí se, že nejprospěšněji tak vypravována býti mohau, kdyby nejprvé snadným a prostým spuosobem, potom pak velmi pilným a dokonalým vysvětlováním jedna každá věc obzvláštně položena a vypsána byla. Nebo jinač jestli že hned na počátku ještě hlaupau a nestatečnau mysl mládence v učení pracujícího mnohými a rozličnými věcmi obtiežíme: ze dvojieho zlého v jedno uvedeme, to jest, neb od učenie poběhlce uděláme, aneb s velikau prací jeho častokrát i s zaufáním, kteréž mnohokrát mládence odvracuje, zpozdileji k tomu přivedeme, k čemuž by snadnější cestau veden jsa, bez veliké práce své i všelikého pochybovánie tiem spieše přiveden býti mohl. §. 3. Přikázanie práva jsau tato: Poctivě živu býti, druhého neurážeti, právo jeho jednomu každému dáti. §. 4. Učenie právnieho základ dvojí jest: obecnie a obzvláštnie. Obecné právo jest, kteréž k stavu obecnému lidu římského zřenie má; obzvláštnie právo jest, jenž k jedné osoby toliko užitku neb prospěchu přináleží. Protož nejprvé o právu obzvláštniem, kteréž trojnásobně, totiž z přirozených, neb všem národuom obecných, aneb městských věcí sebráno jest, oznámiti musíme.

TITULUS SECUNDUS.

DE IURE NATURALI, ET GENTIUM, ET CIVILI.

Ius naturale est, quod natura omnia animalia docuit. Nam ius istud non humani generis proprium est, sed omnium animalium, quae in caelo, quae in terra, quae in mari nascuntur. Hinc descendit maris atque feminae coniunctio, quam nos matrimonium appellamus; hinc liberorum procreatio et educatio; videmus etenim cetera quoque animalia istius iuris peritia censeri. §. 1. Ius autem civile, vel gentium ita dividitur: Omnes populi, qui legibus et moribus reguntur, partim suo proprio, partim communi omnium hominum iure utuntur. Nam quod quisque populus ipse sibi ius constituit, id ipsius civitatis proprium est, vocaturque ius civile, quasi ius proprium ipsius civitatis. Quod vero naturalis ratio inter omnes homines constituit, id apud omnes populos peraeque custoditur, vocaturque ius gentium, quasi quo iure omnes gentes utuntur. Et populus itaque Romanus partim suo proprio, partim communi omnium hominum iure utitur; quae singula qualia sunt, suis locis proponemus. §. 2. Sed ius quidem civile ex unaquaque civitate appellatur, veluti Atheniensium; nam si quis velit Solonis vel Draconis leges appellare ius civile Atheniensium, non erraverit. Sic enim et ius, quo populus Romanus utitur, ius civile Romanorum appellamus, vel ius Quiritium, quo Quirites utuntur: Romani enim a Quirino Quirites appellantur. Sed quotiens non addimus, cuius sit civitatis, nostrum ius significamus: sicuti cum poëtam dicimus, nec addimus nomen, subauditur apud Graecos egregius Homerus, apud nos Virgilius. Ius autem gentium omni humano generi commune est. Nam usu exigente et humanis necessitatibus gentes humanae quaedam sibi constituerunt; bella etenim orta sunt, et captivitates secutae et servitutes, quae sunt iuri naturali contraria (iure enim

Kapitola druhá.

O trojiem právu, totiž přirozeném, všem národuom obecném a městském.

Právo přirozené jest to, jemuž samo přirozenie všecky životčichy naučilo. Nebo právo toto netoliko lidského pokolenie vlastnie, ale také všech životčichuo, kteříž v povětří, na zemi i v moři rodí se, obecné jest. Odtud spojenie mužského i ženského pohlavie, kteréž my manželstvím jmenujeme, sstupuje a pochází; též i rozenie a vychovánie dětí; vidíme zajisté, že i jiní živočichové uměnie práva tohoto mají. §. 1. Právo pak městské neb všech národuov obecné rozděluje se takto: Všickni lidé, kteříž právy neb dobrými obyčeji spravují se, diel svého vlastnieho, diel všem lidem obecného práva užívají. Nebo které právo některý lid sám sobě ustavuje, to města téhož vlastnie jest, a právo městské jako právo vlastnie toho města slove. Kteréž pak právo přirozený rozuom mezi všemi národy ustanovuje, to u všech jednostejně zachovává se, a právo naroduov obecné, jako to, jehož všickni národové užívají, z práva jmenuje se. A protož lid římský diel vlastnieho svého, diel všech lidí obecného práva užívá; kteréžto všecky věci obzvláštně, jaké by byly, na svých miestech položíme. §. 2. Právo pak městské od jednoho každého města jmenuje se, jako právo Athenienské; nebo kdyby kdo práva od mudrce Solona neb Drakona právem městským Athenienských jmenovati chtěl, v tom by nic nezbloudil. Nebo právo zajisté, jehož lid římský užívá, právo města římského jmenujeme, nebo právo Quiritské, kteréhož Quirites užívají; Římané zajisté od Romula, prvnieho krále svého, Quirites od Quirina jméno mají. Ale kolikrátžkoli, kteréhož by města právo bylo, jména nepřidáváme, tu právo naše vyznamenáváme: jako když poetu jmenujeme a jména nepřidáváme, tu u Řekuov znamenitý Homerus, u nás Virgilius rozumí se. Práve pak národuov všemu lidskému pokolení obecné