rum exercuit, si capitales fuerunt, nec reconciliatio intervenit, a tutela vel cura solent excusare. §. 12. Item, si quis status controversiam a pupillorum patre passus est, excusatur a tutela. §. 13. Item maior septuaginta annis a tutela vel cura se potest excusare. Minores autem viginti et quinque annis olim quidem excusabantur; a nostra autem constitutione prohibentur ad tutelam vel curam aspirare, adeo, ut nec excusationis opus fiat. Qua constitutione cavetur, ut nec pupillus ad legitimam tutelam vocetur, nec adultus; cum erat incivile, eos, qui alieno auxilio in rebus suis administrandis egere noscuntur et sub aliis reguntur, aliorum tutelam vel curam subire. §. 14. Idem et in milite observandum est, ut nec volens ad tutelae munus admittatur. §. 15. Item Romae grammatici, rhetores, et medici, et qui in patria sua id exercent, et intra numerum sunt, a tutela vel cura habent vacationem. §. 16. Qui autem se vult excusare, si plures habeat excusationes, et de quibusdam non probaverit, aliis uti intra tempora non prohibetur. Qui autem excusare se volunt, non appellant, sed intra dies quinquaginta continuos, ex quo cognoverunt, excusare se debent, cuiuscumque generis sunt, (id est qualitercumque dati fuerint tutores), si intra centesimum lapidem sunt ab eo loco, ubi tutores dati sunt; si vero ultra centesimum habitant, dinumeratione facta viginti millium diurnorum et amplius triginta dierum; quod tamen, ut Scaevola dicebat, sic debet computari, ne minus sint quam quinquaginta dies. §. 17. Datus autem tutor ad universum patrimonium datus esse creditur. §. 18. Qui tutelam alicuius gessit, invitus curator eiusdem fieri non compellitur; in tantum, ut, licet pater, qui testamento tutorem dederit, adiecit, se eundem curatorem dare, tamen invitum eum curam suscipere non cogendum, divi Severus et Antoninus rescripserunt. §. 19. Iidem rescripserunt, maritum uxori suae curatorem datum excusare se posse, licet se immisceat. §. 20. Si quis autem falsis allegationibus excusationem tutelae meruit, non est liberatus onere tutelae.

hau. §. 9. Item kdyby pro nepřátelstvie otec někoho poručníkem v kšaftu učinil, to samo výmluvu jemu dává; jakož na odpor ti, kteříž opatrovati a poručnictvie na sebe přijieti otci sirotkuov prvé zaslíbili, výmluvy nemají. §. 10. A výmluva toho, kdož samým tím, že s otcem sirotkuov v známosti není, že přijata býti nemá, o tom velební bratří ciesařové odepsali. §. 11. Item nepřátelstvie a zlá vuole, kterauž někdo s otcem sirotkuov neb veyrostkuov vedl a měl, jestliže by ty věci auhlavnie byly a smieřenie v to nevešlo, od práce poručnické neb ochranné obyčejně vymlauvají. §. 12. Též i ten, kterýž od otce sirotkuov pro stav svuoj žalobu proti sobě trpěl, od poručnictvie vymlauvá se. §. 13. Člověk nad 70 let starší od práce poručnické i ochranné vymluviti se muože. Mladší pak 25ti let za starodávna ačkoli vymlauván byl, však ustanovením naším takovým lidem v poručnictvie neb ochranu vtierati se zapoviedáme, tak aby ani výmluvy potřebie nebylo. Kterýmžto ustanovením i to přikazuje se, aby ani sirotek ani veyrostek ku právniemu poručenství potahován nebyl; poněvadž netrefné i nepříhodné bylo, aby ti, kteříž cizí pomoci v spravování svých věcí zřetedlně potřebují a od jiných spravováni bývají, jiné ochraňovati a opatrovati měli. §. 14. Totéž i při vojenském člověku zachovati sluší, aby ani, sám od sebe k tomu chtiv sa, ku práci poručnické připuštěn nebyl. §. 15. Též liternieho uměnie i řečnického učitelé a lékaři v městě Římě, a kteříž ve vlasti své uměnie ta provozují, také v jistém počtu jsau, od poručnictvie a ochrany svobodu mají. §. 16. Kdož pak vymlauvati se chce, mělliby veymluv mnoho, z nichž některé nebyly by duovodné, tomu v uloženém času jiných užívati nezbraňuje se. Pakli kteří vymlauvati se chtějí, neodvolávejte, ale v padesáti pořád zběhlých dnech, hned jakž zvěděli, že by za poručníky neb ochránce dáni byli, vymlauvati se mají, jakéhoby koli spuosobu poručníci neb ochráncové učiněni byli, jestliže ve sto mílích od toho miesta jsau, na němž by poručníci učiněni byli; pakli by dále nežli přes sto

TITULUS VICESIMUS SEXTUS.

DE SUSPECTIS

TUTORIBUS VEL CURA-
TORIBUS.

Sciendum est, suspecti crimen ex lege duodecim tabularum descendere. §. 1. Datum est autem ius removendi suspectos tutores Romae praetori, et in provinciis praesidibus earum et legato proconsulis. §. 2. Ostendimus, qui possunt de suspecto cognoscere; nunc videamus, qui suspecti fieri possunt. Et quidem omnes tutores possunt, sive testamentarii sint, sive alterius generis tutores; quare etsi legitimus sit tutor, accusari poterit. Quid, si patronus? adhuc idem erit dicendum; dummodo meminerimus, famae patroni parcendum, licet ut suspectus remotus fuerit. §. 3. Consequens est, ut videamus, qui possunt suspectos postulare. Et sciendum est, quasi publicam esse hanc actionem, hoc est, omnibus patere; quinimo et mulieres admittuntur ex rescripto divorum Severi et Antonini, sed eae solae, quae pietatis necessitudine ductae, ad hoc procedunt, ut puta mater; nutrix quoque et avia possunt, potest et soror; sed et, si qua mulier fuerit, cuius

mil bydleli, tehdy rozečta 20 denních mil a k tomu viece 30 dnuov; však tak počítáno býti má, jakož Scaevola pověděl, aby neméně než padesáte dnuov bylo. §. 17. Poručník pak učiněný, nade vším statkem otcovským učiněn býti rozumí se. §. 18. Kdož poručníkem nětčím byl, ten ochráncem téhož bezděčně býti nenutí se, tak že, ačkoli by otec, jenž kšaftem poručníka učinil, to přidal, že téhož ochráncem také činí: však že velební ciesařové Severus a Antonius odepsali, aby bezděk ku přijetie péče ochranné nucen nebyl. §. 19. Ti též odepsali i to, že manžel sebe manželce své za ochrance daného, vymluviti se muože, ačkoli by také v tu péči přiměšoval se i vkládal. §. 20. Pakliby kdo lstiveymi duovody z poručnictvie vymlauvati se chtěl, ten od práce poručnické Svoboden není.

Kapitola dvacátá šestá.

O podezřelých poručnících neb ochráncích.

Znáti také sluší, že zločinstvie podezřelého z práva starého pochází. §. 1. Právo pak skládánie podezřelých poručníkuov v Římě saudci a v krajinách jiných vládařuom jejich a legátu purgkmistrovu dáno bylo. §. 2. Ukázali sme již, kteří by o podezření uznávati mohli; dále vizme, kteří poručníci podezřelí býti mohau. Všickni poručníci, buď kšaftovní neb právem daní, buďto jacížkoli ochráncové, podezřelí býti mohau; protož, by pak i právem daný byl poručník, obžalován býti muože. pak, kdyby ředitel neb správce byl? tu též povědieno býti má; jediné aby na to pamatováno bylo, že pověsti jeho šanovati sluší, ačkoli by jakožto podezřelý složen byl. §. 3. Dále sluší i na to pohleděti, kteří by lidé na podezřelé žalovati mohli. Sluší tehdy znáti, že žaloba tato jakožto obecná, to jest všem náležitá jest; anobrž i ženy podle odepsánie slavných ciesařuo Severa a Antonia připauštějí se, však ty samy, kteréž z duoležité nuzné lítosti vedeny jsau, k tomu přistupují, jako ze

praetor perpensam pietatem intellexerit, non sexus verecundiam egredientis, sed pietate productae non continere iniuriam pupillorum, admittet eam ad accusationem. §. 4. Impuberes non possunt tutores suos suspectos postulare; puberes autem curatores suos ex consilio necessariorum suspectos possunt arguere; et ita divi Severus et Antoninus rescripserunt. §. 5. Suspectus est autem, qui non ex fide tutelam gerit, licet solvendo est, ut Iulianus quoque rescripsit. Sed et ante, quam incipiat gerere tutelam tutor, posse eum quasi suspectum removeri, idem Iulianus rescripsit, et secundum eum constitutum est. §. 6. Suspectus autem remotus, si quidem ob dolum, famosus est; si ob culpam, non aeque. §. 7. Si quis autem suspectus postulatur, quoad cognitio finiatur, interdicitur ei administratio, ut Papiniano visum est. §. 8. Sed si suspecti cognitio suscepta fuerit, posteaque tutor vel curator decesserit, extinguitur cognitio suspecti. §. 9. Si quis tutor copiam sui non faciat, ut alimenta pupillo decernantur, eavetur epistola divorum Severi et Antonini, ut in possessionem bonorum eius pupillus mittatur; et, quae mora deteriora futura sunt, dato curatore, distrahi iubentur. Ergo ut suspectus removeri poterit, qui non praestat alimenta. §. 10. Sed si quis praesens negat, propter inopiam alimenta non posse decerni, si hoc per mendacium dicat, remittendum eum esse ad praefectum urbis puniendum placuit, sicut ille remittitur, qui, data pecunia, ministerium tutelae redemerit. §. 11. Libertus quoque, si fraudulenter gessisse tutelam filiorum vel nepotum patroni probetur, ad praefectum urbis remittetur puniendus. §. 12. Novissime sciendum est, eos, qui fraudulenter tutelam vel curam administrant, etiam si satis offerant, removendos a tutela; quia satisdatio propositum tutoris malevolum non mutat, sed diutius grassandi in re familiari facultatem praestat. §. 13. Suspectum enim eum putamus, qui moribus talis est, ut suspectus sit; enimvero tutor vel curator, quamvis pauper est, fidelis tamen et diligens, removendus non est quasi suspectus.