Nec ulla dubitatio est, quin animo solo adipisci possessionem nemo potest. §. 6. Recuperandae possessionis causa solet interdici, si quis ex possessione fundi vel aedium vi deiectus fuerit; nam ei proponitur interdictum unde vi, per quod is, qui deiecit, cogitur ei restituere possessionem, licet is ab eo, qui vi deiecit, vi, vel clam, vel precario possidebat. Sed ex sacris constitutionibus (ut supra diximus) si quis rem per vim occupaverit, si quidem in bonis eius est, dominio eius privatur, si aliena, post eius restitutionem etiam aestimationem rei dare vim passo compellitur. Qui autem aliquem de possessione per vim deiecerit, tenetur lege Iulia de vi privata, aut de vi publica; sed de vi privata, si sine armis vim fecerit; sin autem cum armis eum de possessione expulerit, de vi publica (armorum autem appellatione non solum scuta et gladios et galeas significari intelligimus, sed et fustes et lapides). §. 7. Tertia divisio interdictorum haec est, quod aut simplicia sunt, aut duplicia. Simplicia sunt, veluti in quibus alter actor, alter reus est; qualia sunt omnia restitutoria aut exhibitoria; namque actor est, qui desiderat aut exhiberi, aut restitui, reus is, a quo desideratur, ut restituat, aut exhibeat. Prohibitoriorum autem interdictorum alia simplicia sunt, alia duplicia; simplicia sunt, veluti cum prohibet praetor, in loco sacro, vel in flumine publico ripave eius aliquid fieri; nam actor est, qui desiderat, ne quid fiat, reus, qui aliquid facere conatur; duplicia sunt, veluti uti possidetis interdictum, et utrubi. Ideo autem duplicia vocantur, quia par utriusque litigatoris in his conditio est, nec quisquam praecipue reus vel actor intelligitur, sed unusquisque tam rei, quam actoris partem sustinet. §. 8. De ordine et veteri exitu interdictorum supervacuum est hodie dicere; nam quotiens extra ordinem ius dicitur (qualia suut hodie omnia iudicia), non est necesse, reddi interdictum, sed perinde iudicatur sine interdictis, ac si utilis actio ex causa interdicti reddita fuisset.

se, že samau myslí neb úmyslem vládařstvie obdržeti se muože, totiž ačkoli by ani sám v vládařství přítomen nebyl, ani kdo za něho jiný; však jestli-že ne úmyslem opuštěnie vládařstvie, ale chtěje se k němu zase navrátiti, od něho by odšel, aby se vidělo, že vládařstvie předce obdržuje. Skrze pak koho vládařstvie obdržeti někdo muože, v druhé knize oznámili sme. Aniž o tom se co pochybuje, by samým úmyslem vládařstvie dojieti žádný nemohl. §. 6. Pro navrácenie zápověd bývá činěna, kdyby kdo z vládařstvie dědiny neb domu mocí svržen byl; neb tomu zápověď se dává odkud násilnau mocí, skrze niż ten, kdož shodil, vládařstvie navrátiti musí, by pak ten od toho, kdož mocí sehnal, násilně, neb tejně, neb vyprošením vládl. Ale podle ustanovení ciesařských (jakož sme nahoře pověděli) kdyby kdo v některau věc mocí se uvázal, jest-li v statku jeho, panstvie jejieho zbavoje se, pakli jest cizí, po navrácenie jí také cenu té věci moc trpícímu dáti musí. Kdož by pak někoho mocí násilnau z vládařstvie shodil, ten podle práva Juliova z moci obzvláštní obviněn býti má; pakli skrze zbroj z vládařstvie sehnal mocí, tehdy z obecného gvaltu odpoviedati povinen jest (jménem pak zbroje netoliko pavezy, meče a lebky, ale také kyje i kamenie že se vyznamenává, rozumíme). §. 7. Třetí rozdiel zápovědí jest, že neb prosté jednoduché, neb dvojité jsau. Prosté jednoduché jsau, v nichž jeden žalobník a druhý obžalovaný jest, jako jsau všech zápovědí navracující neb dávající; nebo puovod ten jest, od kohož se žádá, aby mu nětco navráceno neb dáno bylo, odpor pak ten jest, od kohož se žádá, aby nětco navrátil neb dal. Zápovědi také zbraňující jiné prosté, a jiné dvojité jsau; prosté, jako když vrchní saudce zbraňuje, aby na miestě posvátném, neb v obecné řece, neb na jejím břehu děláno nětco bylo; puovod zajisté jest, kterýž žádá, aby se nětco dálo; odpor jest ten, kterýž nětco učiniti usiluje; dvojité jsau, jako zápověď jakož vládnete, a s obau stran. Dvojité pak proto slovau, že jednostejný spuosob s obojí strany v nich jest,

察

TITULUS DECIMUS SEXTUS.

DE POENA TEMERE LITIGANTIUM.

Nunc admonendi sumus, magnam curam egisse eos, qui iura sustinebant, ne facile homines ad litigandum procederent; quod et nobis studio est. Idque eo maxime fieri potest, quod temeritas tam agentium, quam eorum, cum quibus ageretur, modo pecuniaria poena, modo iurisiurandi religione, modo metu infamiae coërcetur. §. 1. Ecce enim iusiurandum omnibus, qui conveniuntur, ex constitutione nostra defertur; nam reus non aliter suis allegationibus utitur, nisi prius iuraverit, quod putans se bona instantia uti, ad contradicendum pervenit. At adversus infitiantes ex quibusdam causis dupli vel tripli actio constituitur, veluti si damni iniuriae, aut legatorum locis venerabilibus relictorum nomine agetur. Statim autem ab initio pluris quam simpli est actio, veluti furti manifesti quadrupli, nec manifesti dupli; nam ex his causis et aliis quibusdam, sive quis neget, sive fateatur, pluris quam simpli est actio. Item actoris quoque calumnia coërcetur; nam etiam actor pro calumnia iurare cogitur ex nostra constitutione. Utriusque etiam partis advocati iusiurandum subeunt, quod alia nostra constitutione comprehensum est. Haec autem omnia pro veteris calumniae actione introducta sunt, quae in desuetudinem abiit, quia in partem decimam litis actorem mulctabat, quod nusquam factum esse invenimus. Sed pro his introductum est et praefatum iusiurandum, et, ut improbus litigator etiam damnum

aniž kdo obzvláštně odpor neb puovod býti rozumí se, ale každý z nich i puovodu i odporu miesto drží. §. 8. O pořádku a starodávním vykonávání zápovědí nynie mluviti zbytečné jest; neb když koli mimo pořádek právo se vypoviedá (jakož jsau nynie všickni takoví saudové), tu není potřebie činiti zápovědi; ale tak rovně saudí se bez zápovědí, jako by z příčiny zápovědí rozepře ta užitečná učiněna byla.

Kapitola šestnáctá.

O pokutě všetečně k saudu přistupujících.

Tuto oznámiti sluší, že ti, kteříž v pravích pracovali, velikau péči o to měli, aby lidé snadně k saudu nepřistaupali, o čež i my snažnost máme. A to nejviece tak býti muože, když všetečnost tak žalobníkuov, jako odpuorcuov jejich jednak pokutou peněžitau, jednak bázní přísahy, někdy také strachem hanby a lehkosti skrocuje se. §. 1. Přísaha zajisté podle ustanovenie našeho všem, proti nimž žaloba jde, dává se; nebo obžalovaný nejinač odporaov svých užívá, leč by prvé přísahu učinil za to, že domnievaje se spravedliva býti, k odporování se postavuje. Ale proti odpierajícím z některých příčin pod dvojí neb trojí pokutau žaloba se vede, jako kdyby o škodu bezpravně učiněnau, neb o poručenau věc, a posvátným miestuom poznostavenau rozepře byla. Hned pak od počátku viece nežli pod jednau pokutau žaloba jest, jako pro zjevnau krádež čtvernásobná, pro krádež nezjevnau dvojí pokuta; nebo z těch i z jiných některých příčin buď že by kdo zapieral neb se poznával, viece než na jednu pokutu rozepře jest. Item žalobník také přísahau na to, že pravě žaluje, skrocen bývá; nebo i žalobník také pro křivau, žalobu podle ustanovenie našeho přísahu činiti musí. Obojí také strany ochráncové neb zástupcové přísahu podnikají, což jinde ustanovením naším obsaženo jest. Tyto pak všecky věci pro žalobu starau a křivau uvedeny sau, kteráž z obyčeje vyšla, neb pod desátý diel saudu žalobníky pokutovala, což, by se

et impensas litis inferre adversario suo cogatur. §. 2. Ex quibusdam iudiciis damnati ignominiosi fiunt, veluti furti, vi bonorum raptorum, iniuriarum, de dolo; item tutelae, mandati, depositi, directis, non contrariis actionibus; item pro socio, quae ab utraque parte directa est, et ob id quilibet ex sociis, eo iudicio damnatus, ignominia notatur. Sed furti quidem, aut vi bonorum raptorum, aut iniuriarum, aut de dolo, non solum damnati notantur ignominia, sed etiam pacti, et recte; plurimum enim interest, utrum ex delicto aliquis, an ex contractu debitor sit. §. 3. Omnium autem actionum instituendarum principium ab ea parte edicti proficiscitur, quae praetor edicit de in ius vocando; utique enim inprimis adversarius in ius vocandus est, id est ad eum vocandus est, qui ius dicturus sit. Qua parte praetor parentibus et patronis, item parentibus liberisque patronorum et patronarum hunc praestat honorem, ut non aliter liceat liberis libertisque eos in ius vocare, quam si id ab ipso praetore postulaverint et impetraverint; et, si quis aliter vocaverit, in eum poenam solidorum quinquaginta constituit.

TITULUS DECIMUS SEPTIMUS.

DE OFFICIO IUDICIS.

Superest, ut de officio iudicis dispiciamus. Et quidem in primis illud observare debet iudex, ne aliter iudicet, quam legibus, aut constitutionibus, aut moribus proditum est. §. 1. Ideoque si noxali iudicio addictus est, observare debet, ut, si condemnandus videtur dominus, ita debeat condemnare: Publium Maevium Lucio Titio in decem aureos condemno, aut noxam dedere. §. 2. Et si in rem actum sit, sive contra petitorem iudicaverit, absolvere