capiunt. §. 8. Appellantur autem exceptiones aliae perpetuae et peremptoriae, aliae temporales et dilatoriae. §. 9. Perpetuae et peremptoriae sunt, quae semper agentibus obstant, et semper rem, de qua agitur, perimunt; qualis est exceptio doli mali, et quod metus causa factum est, et pacti conventi, cum ita convenerit, ne omnino pecunia peteretur. §. 10. Temporales atque dilatoriae sunt, quae ad tempus nocent, et temporis dilationem tribuunt; qualis est pacti conventi, cum convenerit, ne intra certum tempus ageretur, veluti intra quinquennium; nam finito eo tempore non impeditur actor rem exequi. Ergo hi, quibus intra tempus agere volentibus obiicitur exceptio aut pacti conventi, aut alia similis, differre debent actionem, et post tempus agere; ideo enim et dilatoriae istae exceptiones appellantur. Alioquin, si intra tempus egerint, obiectaque sit exceptio, neque eo iudicio quicquam consequerentur propter exceptionem, nec post tempus olim agere poterant, cum temere rem in iudicium deducebant et consumebant, qua ratione rem amittebant. Hodie autem non ita stricte haec procedere volumus, sed eum, qui ante tempus pactionis vel obligationis litem inferre ausus est, Zenonianae constitutioni subiacere censemus, quam sacratissimus legislator de his, qui tempore plus petierunt, protulit, ut et inducias, quas ipse actor sponte indulserit, vel natura actionis continet, contempserat, in duplum habeant hi, qni talem iniuriam passi sunt, et post eas finitas non aliter litem suscipiant, nisi omnes expensas litis antea acceperint, ut actores, tali poena perterriti, tempora litium doceantur observare. §. 11. Praeterea etiam ex persona dilatoriae sunt exceptiones; quales sunt procuratoriae, veluti si per militem aut mulierem agere quis velit. Nam militibus nec pro patre vel matre vel uxore, nec ex sacro rescripto procuratorio nomine experiri conceditur; suis vero negotiis superesse sine offensa disciplinae possunt. Eas vero exceptiones, quae olim procuratoribus propter infamiam vel dantis vel ipsius procuratoris opponebantur, cum in iudiciis frequentari nullo

rozličných příčin odporové potřebni jsau, z širších knih Digestorum neb Pandectarum vyrozuměti se muože. §. 7. Z nichžto některé z práv, neb z těch věcí, kteréž na miestě práva jsau, neb z moci vrchnieho saudce podstatu berau. §. 7. Odporové pak někteří jiní ustaviční a porážející, jiní časní a odkladační jsau. §. 8. Ustaviční a porážející jsau, kteříž vždycky žalobníkuom ku překážce jsau, a vždycky tu věc, o niž rozepře jest, porážejí; jako jest odpor lsti a podvodu, i to, že pro strach stalo se, item pro smlauvu učiněnau, aby z peněz ovšem upomienán nebyl. §. 9. Časní a odkladační jsau, kteříž do času škodí, a odloženie času dávají; jako jest odpor smlauvy, když by se tak spolu smluvili, aby do jistého času nebylo žalováno, jako u příkladu do pěti let; nebo po vykonání toho času nemá překážky žalobník, toho dluhu předce upomienati. Protož ti, jimž v jistém smluveném času saudem napomienati chtějícím odporuje se, neb jinau k tomu podobnau řečí, té rozepře odložiti a po času teprv vésti ji mají; z té příčiny zajisté odporové tito odkladační slovau. Sic kdyby v tom času žalovali, a proti tomu učiněn by byl odpor, ani by tím saudem co obdrženo bylo pro odpor, ani po času někdy žaloby činiti by mohli, poněvadž to věc všetečně na saud vznášeli a saudce zaměstknávali, protož tu věc potracovali. Nynie pak my nechceme tomu, aby ten saud tak přiesně šel, ale aby ten, kdož by před časem buď smluvy neb závazku saud začíti směl, Zenonianskému ustanovení poddán byl, kteréž ten slavný a svatý vydavatel práv o těch, kteříž by časem z viece upomienali, vypověděl, aby, jestli-že by hojemstvie neb příročie to, kteréž žalobník sám dobrovolně z milosti dal, neb přirozenie té pře v sobě, obsahuje, potupil, dvojnásob měli ti, ježto by křivdu takovau trpěli, a po vykonání toho přiročie nejinač k žalobě odpoviedati mají, než kdyby žalobníci všecky útraty saudnie přijali, aby takovau pokuṭau přestrašeni jsauce, časy sauduov zachovávati učili se. §. 11. Mimo tyto i odporové od osoby odkladační jsau; jako prokuratorští

modo perspeximus, conquiescere sanximus, ne, dum de his altercatur, ipsius negotii disceptatio proteletur.

TITULUS DECIMUS QUARTUS.

DE REPLICATIONIBUS.

Interdum evenit, ut exceptio, quae prima facie iusta videatur, inique noceat. Quod cum accidit, alia allegatione opus est adiuvandi actoris gratia, quae replicatio vocatur, quia per eam replicatur atque resolvitur vis exceptionis; veluti cum pactus est aliquis cum debitore suo, ne ab eo pecuniam petat, deinde postea in contrarium pacti sunt, id est ut petere creditori liceat. Si agat creditor, et excipiat debitor, ut ita demum condemnetur, si non convenerit, ne eam pecuniam creditor petat, nocet ei exceptio (convenit enim ita; namque nihilominus hoc verum manet, licet postea in contrarium pacti sunt). Sed quia iniquum est, creditorem excludi, replicatio ei dabitur ex posteriore pacto convento. §. 1. Rursus interdum evenit, ut replicatio, quae prima facie iusta sit, inique noceat. Quod cum accidit, alia allegatione opus est adiuvandi rei gratia, quae duplicatio vocatur. §. 2. Et si rursus ea prima facie iusta videatur, sed propter aliquam causam inique actori noceat, rursus allegatione alia opus est, qua actor adiuvetur, quae dicitur triplicatio. §. 3. Quarum omnium exceptionum usum interdum ulterius, quam diximus, varietas negotiorum introducit; quas omnes

kdyby kdo skrze vojenského člověka neb skrze ženu při vésti chtěl. Nebo vojenskému drábu ani za otce, neb matku, neb manželku svau, ani k odepsání ciesařskému prokuratorem býti, totiž pře vésti, nedopauští se; při věcech pak svých, i nad nimi bez pohoršenie vojenského řádu býti mohau. Ti pak odporové, kteříž někdy proti prokuratoruom k hanbě neb toho, číž předně pře byla, neb samého prokuratora bývali, spatřivše my, že v saudích velmi řiedko se požívá, ustanovujeme, aby v pokoji za. necháni byli, proto, když o to svárové bývají, aby rozepře mezi tím neodtahovala se.

Kapitola čtrnáctá.

O druhých odpovědech neb odpořích žalobníkuov, kteréž latině replicae slovau.

Někdy se přihází, že první odpor obžalovaného na pohleděnie nejprvé vidí se býti spravedlivý, však nešlechetně škodí. Což když se treffuje, jiné odpovědi duovodné pro spomoženie žalobníka, a ta slove replika, potřebie jest, nebo skrze ni právo odporu prvnieho opětuje se a vysvětluje; jako kdyby někdo učinil smlauvu s dlužníkem svým, aby ho z peněz neupomienal, potom pak na odpor smluvili se, totiž aby věřitel upomienati mohl. Kdyby věřitel žalobu vedl, a dlužník odpieral, aby tak teprv odsauzen byl, kdyby neměli spolu smlauvy, aby věřitel peněz neupomienal, ten odpor žalobníku škodí (nebo tak bylo smluveno; a nicméně to pravé zuostává, ačkoli potom na odpor smluvili se). Ale že nespravedlivé jest, aby věřitel odstrčen byl, z té příčiny replicatio, totiž druhý odpor proti odporu, z potomní učiněné smlauvy dán mu bude. §. 1. Zase také někdy se přihází, že ten druhý odpor žalobníka ponejprvé spravedlivý se býti vidí, kterýž však nešlechetně škodí. Což když se treffuje, jiného odvodu pro spomoženie obžalovanému potřebie jest, kterýž odvod duplicatio slove. §. 2. A jestli-že by ta opět ponejprvé spravedlivá býti se viděla, však pro některau

apertius ex latiore Digestorum volumine facile est cognoscere. §. 4. Exceptiones autem, quibus debitor defenditur, plerumque accommodari solent etiam fideiussoribus eius; et recte, quia, quod ab his petitur, id ab ipso debitore peti videtur, quia mandati iudicio redditurus est eis, quod hi pro eo solverint. Qua ratione et, si de non petenda pecunia pactus qui cum reo fuerit, placuit, perinde succurrendum esse per exceptionem pacti conventi illis quoque, qui pro eo obligati essent, acsi et cum ipsis pactus esset, ne ab eis ea pecunia peteretur. Sane quaedam exceptiones non solent his accommodari; ecce enim debitor, si bonis suis cesserit, et cum eo creditor experiatur, defenditur per exceptionem, nisi bonis cesserit; sed haec exceptio fideiussoribus non datur, scilicet ideo, quia, qui alios pro debitore obligat, hoc maxime prospicit, ut, cum facultatibus lapsus fuerit debitor, possit ab his, quos pro eo obligavit, suum consequi.

TITULUS DECIMUS QUINTUS.
DE INTERDICTIS.

Sequitur, ut dispiciamus de interdictis, seu actionibus, quae pro his exercentur. Erant autem interdicta forma e atque conceptiones verborum, quibus praetor aut iubebat aliquid fieri, aut fieri prohibebat; quod tunc maxime faciebat, cum de possessione aut quasi possessione interaliquos contendebatur. §. 1. Summa autem divisio interdictorum haec est, quod aut prohibitoria sunt, aut restitutoria, aut exhibitoria. Prohibitoria sunt, quibus vetat aliquid fieri, veluti vim sine vitio possidenti, vel mortuum inferenti, quo ei ius erat inferendi, vel in loco sacro aedificari, vel in flumine publico ripave eius aliquid fieri, quo peius navigetur. Restitutoria sunt, quibus restitui