usauzené věci zaručenie slavným slibem potvrditi, bud kromě saudu zaručenie oznámiti má, že by on za prokurotora svého rukojmím byl, za všecko, cožkoli by saudem nalezeno bylo, že se tomu zadosti stane. Kdež také i o zastavení svých věcí obviniti musí, buď že by v saudu zaslíbil, buď kromě saudu ujistil, aby tak on jako dědicové jeho zavázáni byli. Nad to jiné ujištěnie neb zaručenie pro neb za osobu vlastní jeho, totiž prokuratora, učiniti má, že v čas vypovídánie ortele na saud přijde; pakli by nepřišel, tehdy rukojmě všecko, což v odsudku zdržuje se, dá, leč by jinam odvolánie bylo. §. 5. Pakli by obviněný neb odporník z kteréž koli příčiny přítomen nebyl, a jiný někdo obhajovánie jeho chtěl by na sebe vzieti, ten bez všelikého rozdielu mezi žalobami, tak učiniti muože; však tak, aby zaručenie, že tomu což saudem nalezeno bude, dosti činiti chce, učinil. Žádný zajisté podle starého práva (jakož již povědieno) cizí věci hodnověrný obhájce býti rozumí se. §. 6. Kteréžto všecky věci ustavičným zvykem sauduov v samých dokladích těch věcí zjevněji a dokonaleji ukazují se. §. 7. Tohoto spuosobu netoliko v tomto královském městě (Římě), ale také v jiných krajinách našich (ačkoli pro neumělost jinač zachovává se) chceme aby užíváno bylo; poněvadž všecky krajiny hlavy všech našich měst, totiž královského města tohoto i pořádkuov jeho, následovati musejí.

Kapitola dvanáctá.

O ustavičných žalobách a časných, i o těch, kteréž k dědicuom a na dědice přenášejí se neb přecházejí.

Na tomto miestě napomenauti se k tomu máme, že ty žaloby neb rozepře, kteréž z práva, neb z auřadných radd, aneb z ciesařských ustanovení pocházejí, od starodávna ustavičně zachovávají se, dotud až ciesařská ustanovenie těm žalobám tak o statek neb věc, jako na osobu jisté meze a cíle uložila; ty pak, kteréž z vlastní moci

vivere (nam et ipsius praetoris intra annum erat imperium). Aliquando tamen et in perpetuum extenduntur, id est usque ad finem constitutionibus introductum; quales sunt hae, quas bonorum possessori ceterisque, qui heredis loco sunt, accommodat. Furti quoque manifesti actio, quamvis ex ipsius praetoris iurisdictione proficiscatur, tamen perpetuo datur; absurdum enim esse existimavit, anno eam terminari. §. 1. Non autem omnes actiones, quae in aliquem aut ipso iure competunt aut a praetore dantur, et in heredem aeque competunt aut dari solent; est enim certissima iuris regula, ex maleficiis poenales actiones in heredem non competere, veluti furti, vi bonorum raptorum, iniuriarum, damni iniuriae; sed heredibus huiusmodi actiones competunt, nec denegantur, excepta iniuriarum actione, et si qua alia similis inveniatur. Aliquando tamen etiam ex contractu actio contra heredem non competit, cum testator dolose versatus sit, et ad heredem eius nihil ex eo dolo pervenerit. Poenales autem actiones, quas supra diximus, si ab ipsius principalibus personis fuerint contestatae, et heredibus dantur, et contra heredes transeunt. §. 2. Superest, ut admoneamus, quod, si ante rem iudicatam is, cum quo actum est, satisfaciat actori, officio iudicis convenit, eum absolvere, licet iudicii accipiendi tempore in ea causa fuisset, ut damnari debeat; et hoc est, quod ante vulgo dicebatur, omnia iudicia absolutoria esse.

TITULUS DECIMUS TERTIUS.

DE EXCEPTIONIBUS.

Sequitur, ut de exceptionibus dispiciamus. Comparatae autem sunt exceptiones defendendorum eorum gratia, cum quibus agitur; saepe enim accidit, ut, licet ipsa persecutio, qua actor experitur, iusta sit, tamen iniqua sit adversus eum, cum quo agitur. §. 1. Verbi gratia, si metu coactus, aut dolo inductus, aut errore lapsus stipulanti

vrchnieho saudce šly, že do roka trvají (neb i úřad vrchnieho saudce do roka toliko trval). Však někdy na ustavičnost, totiž k konci ustanoveními našimi uloženému vztahují se, jako jsau ty, kteréž pánu statku, a jiným, kteříž miesto dědice jsau, dány bývají. Žaloba také o zjevné zlodějstvie ačkoli z moci saudní vrchnieho saudce pochází, však na dlauhý čas dává se; za neslušnau věc zajisté držel, aby v roce skonána byla. §. 1. Ne všecky pak žaloby, kteréž proti někomu buď z práva náležejí neb od saudce dávají se, i proti dědici jednostejně náležejí neb dávány bývají; nebo nejjistšie jest regule právnie tato: Žaloby pro zločinstvie s pokutami, jako pro zlodějstvie, pro násilím statku branie, pro křivdy, pro bezprávní škodu, proti dědici statku nenáležejí; ale takové žaloby dědicuom náležejí, aniž se jim jich brání, kromě toliko žaloby o křivdu, a nalezá-li se která jiná podobná. Někdy však také žaloba ze spolku proti dědici nenáleží, jako kšaftovatel kdyby lstivě sobě počínal, a z té lsti dědici jeho nic se nedostalo neb k němu nepřišlo. Žaloby pak s pokutami, o nichž sme nahoře pověděli, jestli-že by od předních puovodních osob zaručeny a pojištěny byly, i dědicuom dávají se, i proti dědicuom vedeny bývají. §. 2. Dále i to znáti máme, kdyby před vykonáním saudu odporník puovodu svému dosti učinil a s ním se urovnal, že na auřad saudce náleží, aby ho z saudu propustil, ačkoli by v tom zpuosobu na ten čas byl, že měl odsauzen býti; a tot jest, což prvé vuobec mluveno bylo, že všichni saudové propustitedlní jsau.

Kapitola třináctá.

O odpořích proti žalobám.

Již také o odpořích pohledme. Odporové pak nalezeni sau pro obhajovánie těch, proti nimž žaloba se vede; častokrát zajisté přihází se, ačkoli by ta žaloba, kterauž puovod vede, spravedlivá byla, však že nepravá jest proti tomu, s nímž se začíná. §. 1. Příklad toho bud tento: Jestli-že's strachem přinucen, neb podvodně

Titio promisisti, quod non debueras, palam est, iure civili te obligatum esse, et actio, qua intenditur, dare te oportere, efficax est; sed iniquum est, te condemnari; ideoque datur tibi exceptio metus causa, aut doli mali, aut in factum composita, ad impugnandam actionem. §. 2. Idem iuris est, si quis quasi credendi causa pecuniam stipulatus fuerit, neque numeraverit; nam eam pecuniam a te petere posse eum, certum est; dare enim te oportet, cum ex stipulatu tenearis; sed quia iniquum est, eo nomine te condemnari, placet, per exceptionem pecuniae non numeratae te defendi debere, cuius tempora nos (secundum quod iam superioribus libris scriptum est) constitutione nostra coarctavimus. §. 3. Praeterea debitor, si pactus fuerit cum creditore, ne a se peteretur, nihilominus obligatus manet, quia pacto convento obligationes non omnimodo dissolvuntur; qua de causa efficax est adversus eum actio, qua actor intendit, si paret, eum dare oportere; sed quia iniquum est, contra pactionem eum damnari, defenditur per exceptionem pacti conventi. §. 4. Aeque si debitor deferente creditore iuraverit, nihil se dare oportere, adhuc obligatus permanet; sed quia iniquum est, de periurio quaeri, defenditur tamen per exceptionem iurisiurandi. In his quoque actionibus, quibus in rem agitur, aeque necessariae sunt exceptiones; veluti si petitore deferente possessor iuraverit, eam rem suam esse, et nihilominus eandem rem petitor vindicet; licet enim verum sit, quod intendit, id est rem eius esse, iniquum est tamen, possessorem condemnari. §. 5. Item si iudicio tecum actum fuerit, sive in rem sive in personam, nihilominus obligatio durat, et ideo ipso iure postea de eadem re adversus te agi potest; sed debes per exceptionem rei iudicatae adiuvari. §. 6. Haec exempli causa retulisse sufficiet. Alioquin, quam ex multis variisque causis exceptiones necessariae sint, ex latioribus Digestorum seu Pandectarum libris intelligi potest. §. 7. Quarum quaedam ex legibus, vel ex his, quae legis vicem obtinent, vel ex ipsius praetoris iurisdictione substantiam

naveden, aneb omylem a bludem pojat jsa, přiřčenie žádajícímu Ticiovi učinil na to, čehož nebyl povinen, zjevné jest, žes právem městským zavázán, a žaloba ta, kteráž na tebe dotierá, aby dáti musil, mocna jest; ale nespravedlivé jest, aby's odsauzen byl; protož dáváť se odpor, žes to učinil pro strach, neb lstivě podveden jsa, aneb proti tomu účinku složený, ku poražení žaloby. §. 2. Totéž za právo jest, kdyby kdo přiřčenie od tebe žádal, aby mu svěřené penieze oplatil, jichžť by nepuojčil; nebo že z těch peněz on tebe upomienati muože, jisté jest, a ty dáti je musíš, poněvadžs zaslíbil; ale že neslušné jest, aby proto odsauzen byl, líbí se, aby odporem tím obránil se, žeť peněz hotových nedal, kterýchžto odporuov časy my (jakož v svrchnějších knihách psáno) ustanovením naším ukrátili sme. §. 3. Kdyby také dlužník s věřitelem svým smlauvu učinil, aby ho z peněz neupomienal, nicméně proto zavázaný předce zuostává, nebo smlauvau učiněnau závazkové ovšem nezrušují se; z kteréžto příčiny žaloba proti němu mocna jest, kterauž puovod usiluje, aby mu obžalovaný dlužník dáti musil; ale že neslušné jest, aby proti smlauvě odsauzen byl, protož učiněním společné smlauvy obraňuje sc. §. 4. Též rovně kdyby dlužník z přinucenie věřitele přísahu učinil, že nic dáti povinen není, ještě zavázaný zuostává; ale že neslušné jest, na přísahu se vyptávati, skrze odpor přísahy učiněné obhájen bývá. V těch také žalobách, jimiž o statek saud bývá, tak rovně potřební odporové jsau; jako kdyby žalobník žádal od toho, jenž statek drží, přísahy, že ta věc jeho jest, a žalobník nicméně by ji sobě osoboval; ačkoli zajisté pravda by byla, z čehož viní, totiž že ta věc jeho jest, však neslušné jest, aby ten, kdož jí vládne, odsauzen byl. §. 5. Item kdyby se někdo s tebau nebo některau věc neb pro osobu saudil, nicméně závazek předse trvá, a protož z práva o tauž věc potom s tebau saud býti muože; ale odporem věci prvé sauzené spomoci sobě máš. §. 6. Tyto věci ku příklady povědiené nechť jsau za dosti. Jinač jak z mnohých a