TITULUS DECIMUS.

DE HIS, PER QUOS AGERE POSSUMUS.

Nunc admonendi sumus, agere posse quemlibet hominem aut suo nomine, aut alieno. Alieno, veluti procuratorio, tutorio, curatorio; cum olim in usu fuisset, alterius nomine agere non posse, nisi pro populo, pro libertate, pro tutela. Praeterea lege Hostilia permissum est, furti agere eorum nomine, qui apud hostes essent, aut reipublicae causa abessent, qui quaeve in eorum cuius tutela essent. Et quia hoc non minimam incommoditatem habebat, quod alieno nomine neque agere, neque excipere actionem licebat, coeperunt homines per procuratores litigare; nam et morbus, et aetas, et necessaria peregrinatio, itemque aliae multae causae saepe hominibus impedimento sunt, quo minus rem suam ipsi exequi possint. §. 1. Procurator neque certis verbis, neque praesente adversario, imo plerumque ignorante eo, constituitur; cuicumque enim permiseris, rem tuam agere aut defendere, is procurator intelligitur. §. 2. Tutores et curatores quemadmodum constituuntur, primo libro expositum est.

DE SATISDATIONIBUS.

Satisdationum modus alius antiquitati placuit, alium novitas per usum amplexa est. Olim enim, si in rem agebatur, satisdare possessor compellebatur, ut, si victus esset, nec rem ipsam restitueret nec litis aestimationem, potestas esset petitori, aut cum eo agendi aut cum fideiussoribus eius. Quae satisdatio appellatur iudicatum solvi (unde autem sic appellatur, facile est intelligere; namque stipulabatur quis, ut solveretur sibi, quod fuerit iudicatum). Multo magis is, qui in rem actione conveniebatur, satisdare cogebatur, si alieno nomine iudicium accipiebat. Ipse autem, qui in rem agebat,

Kapitola desátá.

O těch, skrze něž žalobu vésti muožeme.

Nynie připomenauti nám sluší, že každý člověk bud sám od sebe, buď od cizího žalobu vésti muože. Od jiného, jako prokurator, poručník, ochránce; ješto za starodávna v obyčeji nebylo, aby od jiného pře vedena býti mohla, jediné leč od lidu obecného, o svobodu, o poručnictvie. Mimo to z práva Hostiliova dopuštěno bylo, z krádeže viniti jménem těch, kteříž by mezi nepřátely byli, neb pro obecné dobré přítomni nebyli, aneb v poručnictví jiných byli. Ale že to nemalau škodu ssebau přinášelo, když jménem jiného žalobu vésti, ani jí odpoviedati náležité bylo, počali lidé skrze prokuratory pře vésti; nebo i nemoc, věk i potřebné přes pole pracovánie, i mnohé jiné příčiny mnohokrát lidem ku překážce jsau, aby své věci sami zpraviti nemohli. §. 1. Prokurator ani jistými slovy, ani vždy před přítomností odporné strany, anobrž častokrát bez vědomosti jeho ustanovuje se; nebo komuž koli věc tvau před právem zpravovati neb ji obhajovati poraučíš, ten prokuratorem tvým býti se rozumí. §. 2. Kterak by poručníci a ochráncové ustavováni byli, v první knize oznámeno jest.

Kapitola jedenáctá.

O ujišťování neb zarukování před právem.

Zpuosob ujišťovánie neb zarukovánie jiný starým lidem se líbil, a jiný nový věk skrze zvyklost přijal. Někdy zajisté, když žaloba na věc některau dála se, ten, kdož jí vládl, zaručiti musil, aby, jestli-že by přemožen byl, a ni té věci, ani šacovánie saudu nenavrátil, žalobník moc měl, neb s ním neb s rukojměmi jeho sauditi se. Kteréžto zaručenie usauzeného placenie slove (odkud by pak nazváno tak bylo, snadno jest tomu rozuměti; nebo slibem napomienal, aby mu to, což usauzeno, zaplaceno bylo). Mnohem viece ten, kdož pro věc

Just. Institutiones.

26

si suo nomine petebat, satisdare non cogebatur. Procurator vero si in rem agebat, satisdare iubebatur, ratam rem dominum habiturum; periculum enim erat, ne iterum dominus de eadem re experiatur. Tutores et curatores eodem modo, quo et procuratores, satisdare debere, verba edicti faciebant; sed aliquando his agentibus satisdatio remittebatur. §. 1. Haec ita erant, si in rem agebatur. Si vero in personam, ab actoris quidem parte eadem obtinebant, quae diximus in actione, qua in rem agitur; ab eius vero parte, cum quo agitur, si quidem alieno nomine aliquis interveniret, omnimodo satisdaret; quia nemo defensor in aliena re sine satisdatione idoneus esse creditur. Quodsi proprio nomine aliquis iudicium accipiebat in personam, iudicatum solvi satisdare non cogebatur. §. 2. Sed haec hodie aliter observantur. Sive enim quis in rem actione convenitur, sive personali, suo nomine: nullam satisdationem pro litis aestimatione dare compellitur, sed pro sua tantum persona, quod in iudicio permaneat usque ad terminum litis, vel committitur suae promissioni cum iureiurando (quam iuratoriam cautionem vocant), vel nudam promissionem, vel satisdationem, pro qualitate personae suae, dare compellitur. §. 3. Si autem per procuratorem lis vel infertur, vel suscipitur, in actoris quidem persona, si non mandatum actis insinuatum est, vel praesens dominus litis in iudicio procuratoris sui personam confirmaverit, ratam rem dominum habiturum, satisdationem procurator dare compellitur. Eodem observando et, si tutor, vel curator, vel aliae tales personae, quae alienarum rerum gubernationem receperunt, litem quibusdam per alium inferunt. §. 4. Si vero aliquis convenitur: si quidem praesens procuratorem dare paratus est, potest vel ipse in iudicium venire, et sui procuratoris personam per iudicatum solvi satisdationis solemnes stipulationes firmare, vel extra iudicium satisdationem exponere, per quam ipse sui procuratoris fideiussor existat per omnibus iudicatum solvi satisdationis clausulis. Ubi et de hypotheca suarum rerum convenire compellitur, sive in

se.

obžalován byl, zaručiti nucen býval, jestli-že na miestě cizím saud přijiemal. Ten pak, kdož pro věc žaloval, jestli-že sám od sebe při vedl, k zaručení nucen nebýval. Ale prokurator pro věc žalobu veda zaručiti musil, že pán to všecko příjemné mieti bude; nebo toho se báli, aby pán o tauž věc po druhé nesaudil Poručníci pak a ochráncové aby týmž obyčejem jako prokuratorové zarukovali se, slova veypovědi přikazovaly; ale někdy, když oni při vedli, zarukovánie jim odpuštěno bylo. §. 1. Toto všecko tak se dálo, když o věc rozepře byla. Pakli proti osobě žaloba se začínala, tehdy s strany žalobníka tytéž věci, kteréž při žalobě o věc pověděli sme, zachovávány byly; s strany pak toho, proti němuž žaloba šla, byl-li je kdo na miestě cizím, aby všelijak buď z poručenie neb bez poručenie pána zaručil; nebo žádný obhájce věci cizí bez zaručenie hodný býti se věří. Pakli kdo sám od sebe saud proti osobě přijiemal, k zaručení pro zaplacenie usauzené věci nucen nebýval. §. 2. Ale nynie ty věci jinač se zachovávají. Nebo buď že by někdo pro nějakau věc obžalován, buďto pro vlastní osobu svau obviněn byl, žádného zaručenie pro saudních nákladuov placenie činiti nemusí, ale toliko za osobu svau, že při saudu až do té pře skonánie trvati bude, neb slibu jeho s přísahau (jenž přísežné ujištěnie slove) poraučí se, neb samý pauhý slib, neb zaručenie, podle spuosobu osoby své, učiniti povinen jest. §. 3. Pakli skrze prokuratora žaloba neb se začne neb od druhé strany přijiemá se, jestli-že s strany žalobníka poručenie v listu položeno není, buď že by pán té pře na saudu přítomen jsa, prokuratora svého osoby nepotvrdil, tehdy že pán tu věc příjemnau mieti bude, prokurator zaručiti musí. Totéž zachovávaje, když by poručník neb ochránce aneb osoby jiné takové, kteréž cizích věcí zpravovánie na sebe přijali, proti některým žalobu skrze osoby jiné vedau. §. 4. Pakli kdo obviněn jest a přítomen jsa, prokuratora na svém miestě zřiediti chce, ten i sám na saud přijíti i osoby prokuratora svého o

iudicio promiserit, sive extra iudicium caverit, ut tam ipse quam heredes sui obligentur. Alia insuper cautela, vel satisdatione, propter personam ipsius exponenda, quod tempore sententiae recitandae in iudicio invenietur; vel, si non venerit, omnia dabit fideiussor, quae condemnatione continentur, nisi fuerit provocatum. §. 5. Si vero reus praesto ex quacumque causa non fuerit, et alius velit defensionem subire, nulla differentia inter actiones in rem vel personales introducenda, potest hoc facere; ita tamen, ut satisdationem iudicatum solvi pro litis praestet aestimatione. Nemo enim secundum veterem regulam (ut iam dictum est) alienae rei sine satisdatione defensor idoneus intelligitur. §. 6. Quae omnia apertius et perfectissime a cotidiano iudiciorum usu in ipsis rerum documentis apparent. §. 7. Quam formam non solum in hac regia urbe, sed et in omnibus nostris provinciis (etsi propter imperitiam aliter forte celebrabantur), obtinere censemus; cum necesse est, omnes provincias caput omnium nostrarum civitatum, id est hanc regiam urbem eiusque observantiam, sequi.

TITULUS DUODECIMUS.

DE PERPETUIS ET TEMPORALIBUS ACTIONIBUS, ET QUAE AD HEREDES, ET IN HEREDES TRANSEUNT.

Hoc loco admonendi sumus, eas quidem actiones, quae ex lege, senatusveconsulto, sive ex sacris constitutionibus proficiscuntur, perpetuo solere antiquitus competere, donec sacrae constitutiones tam in rem quam in personalibus actionibus certos fines dederunt; eas vero, quae ex propria praetoris iurisdictione pendent, plerumque intra annum