TITULUS DUODECIMUS.

QUIBUS MODIS IUS POTESTATIS
SOLVITUR.

Videamus nunc, quibus modis hi, qui alieno iuri subiecti sunt, eo iure liberantur. Et quidem servi quemadmodum potestate liberantur, ex his intelligere possumus, quae de servis manumittendis superius exposuimus. Hi vero, qui in potestate parentis sunt, mortuo eo, sui iuris fiunt. Sed hoc distinctionem recipit; nam mortuo patre, sane omnimodo filii filiaeve sui iuris efficiuntur; mortuo vero avo, non omnimodo nepotes neptesque sui iuris fiunt, sed ita, si post mortem avi in potestatem patris sui recasuri non sunt. Itaque si moriente avo pater eorum et vivit et in potestate patris sui est, tunc post obitum avi in potestate patris sui fiunt; si vero is, quo tempore avus moritur, aut iam mortuus est, aut exiit de potestate patris, tunc hi, quia in potestatem eius cadere non possunt, sui iuris fiunt. §. 1. Cum autem is, qui ob aliquod maleficium in insulam deportatur, civitatem amittit: sequitur, ut, qui eo modo ex numero civium Romanorum tollitur, perinde acsi mortuo eo, desinant liberi in potestate eius esse. Pari ratione et si is, qui in potestate parentis sit, in insulam deportatus fuerit, desinit in potestate parentis esse. Sed si ex indulgentia principali restituti fuerint, per omnia pristinum statum recipiunt. §. 2. Relegati autem patres in insulam, in potestate sua liberos retinent; et ex contrario liberi relegati in potestate parentum remanent. §. 3. Poenae servus effectus filios in potestate habere desinit. Servi autem poenae efficiuntur, qui in metallum damnantur, et qui bestiis subiiciuntur. §. 4. Filiusfamilias si militaverit, vel si senator, vel consul fuerit factus, manet in patris potestate; militia enim, vel consularia dignitas de patris potestate filium non liberat. Sed ex constitutione nostra summa patriciatus dignitas,

illico ab impe.

Kapitola dvanáctá.

Kterými spuosoby právo otcovské moci ruší se.

Již také i o tom vizme, kterými spuosoby lidé cizí moci poddaní, odtud svobodni učiněni bývají. Poněvadž o tom, kterak služebníci z moci pánuov vysvobozují se, z těch řečí, kteréž o propuštění služebníkuov nahoře položili sme, vyrozuměti muožeme. Ti pak, kteří v moci otcově jsau, po smrti jeho svobodni bývají. Ale však ▼ tom rozdiel se klade; nebo po smrti otcově synové neb dcery všelikým obyčejem svobodni učinění bývají; po smrti pak děda, vnukové a vnučky ne všelijak v své moci zaostávají, ale tak, jestliže po smrti děda v moc otce svého zase nepřipadají. Protož jestliže po smrti děda otec jejich živ jest, a v moci otce svého zuostává, tehdy po smrti děda v moci otce svého bývají; pakli by on času smrti dědovy, neb již po smrti jeho skrze vybytie neb propuštěnie z moci otce svého vyšel, tehdy ti, kteříž v moc jeho padnauti nemohau, svobodni a v své moci zuostávají. §. 1. Když pak ten, kdož pro některý zlý účinek na ostrov zanešen bývá, měšťanské právo potracuje z toho jde to, aby kdož tím spuosobem z počtu měšťanuov římských vyňat bývá, tak rovně jako by již umřel, děti y moci jeho býti přestali. Podobným spuosobem jako kdyby ten, ježto v moci otce svého jest, na ostrov byl zanešen, již v moci otcově býti přestal. Ale kdyby z milostného dopuštěnie ciesařova ti takoví zase navráceni byli, ve všem naskrze první stav svuoj zase přijiemají. §. 2. Otcové pak na ostrov odeslaní děti v moci své předce drží; a na odpor, děti též odeslaní ▼ moci rodičuov vždy zuostávají. §. 3. Otec služebníkem pokuty učiněn, to jest, pokutě poddán jsa, syny ▼ moci své mieti přestává. Služebníci pak pokuty učiněni bývají ti, kteříž k dobývání a kopání kovaov, neb k akování železem a jiným kovem odsauzeni, a šelmám k sežrání neb k hliedání jich oddáni bývají. §. 4. Jestliže by syn měštěnína v službě vojenské byl, neb rad

rialibus codicillis praestitis, filium a patria potestate liberat; quis enim patiatur, patrem quidem posse per emancipationis modum suae potestatis nexibus filium relaxare, imperatoriam autem celsitudinem non valere eum, quem sibi patrem elegit, ab aliena eximere potestate? §. 5. Si ab hostibus captus fuerit parens, quamvis servus bostium fiat, tamen pendet ius liberorum, propter ius postliminii: quia hi, qui ab hostibus capti sunt, si reversi fuerint, omnia pristina iura recipiunt. Idcirco reversus et liberos habebit in potestate, quia postliminium fingit eum, qui captus est, semper in civitate fuisse; si vero ibi decesserit, exinde, ex quo captus est pater, filius sui iuris fuisse videtur. Ipse quoque filius neposve si ab hostibus captus fuerit, similiter dicimus propter ius postliminii, ius quoque potestatis parentis in suspenso esse. Dictum est autem postliminium a limine et post; unde eum, qui ab hostibus captus in fines nostros postea pervenit, postliminio reversum recte dicimus; nam limina sicut in domibus finem quendam faciunt, sic et imperii finem limen esse veteres voluerunt; hinc et limes dictus est, quasi finis quidam et terminus. Ab eo postliminium dictum, quia eodem limine revertebatur, quo amissus erat. Sed e qui victis hostibus recuperatur, postliminio rediisse existimatur. §. 6. Praeterea emancipatione quoque desinunt liberi in potestate parentum esse. Sed ea emancipatio antea quidem vel per antiquam legis observationem procedebat, quae per imaginarias venditiones et intercedentes manumissiones celebrabatur, vel ex imperiali rescripto. Nostra autem providentia et hoc in melius per constitutionem reformavit, ut fictione pristina explosa, recta via apud competentes iudices vel magistratus parentes intrent, et filios suos vel filias, vel nepotes vel neptes, ac deinceps, sua manu dimittant. Et tunc ex edicto praetoris in huius filii vel filiae, nepotis vel neptis bonis, qui vel quae a parente manumissus vel manumissa fuerit, eadem iura praestantur parenti, quae tribuuntur patrono in bonis liberti. Et praeterea si impubes sit

ním pánem neb purgkmistrem učiněn byl, v moci otce svého vždy předce zuostává; nebo vojenská služba, neb purgkmistrské duostojenstvie syna z moci otcovy nevysvobozuje ani vyniemá. Ale z ustanovenie našeho, nejvyššieho otcovstvie duostojnost, hned po dodání listuov ciesařských syna od moci otcovské svobodného činí; kdoby zajisté to snášel, žeby otec skrze vybytie spuosob syna z svazkuov moci své svobodna učiniti mohl, ciesařská pak vyveyšenost aby toho, jejž sobě za otce zvolila, z cizí moci vynieti nemohla? §. 5. Ale kdyby otec od nepřátel zajat byl, ačkoli by nepřáteluov služebníkem učiněn, však moc a právo synuov pro zase navrácenie při něm zuostává: proto že ti, kteříž od nepřátel zajati sau, jestliže by se navrátili, všecka prvnie práva svá zase přijiemají. Protož navrácený také i děti v moci své míti bude, nebo právo navrácenie některak ukazuje, žeby ten jenž zajat jest, vždycky v městě byl; pakli by tam zahynul, tehdy od toho času, jakž otec zajat jest, syn v moci své býti se vidí. Syn také neb vnuk kdyby od nepřátel zajat byl, též pravíme, že pro právo navrácenie i právo moci otcovské v pochybnosti jest. (Mezera.) §. 6. Dále pak vybytím neb propuštěním synové a dcery také v moci rodičuov býti přestávají. Ale vybeyvánie prvé skrze starodávnie právo činieváno bylo, kteréž skrze smyšlené prodávánie a prostředkující propuštěnie, aneb z odepsánie ciesařova slavně vykonávalo se. Však opatrnost naše i ty věci skrze ustanovenie své v lepšie proměnila, aby, odvrhauce smyšlené pořádky ty prvnie, rodičové upřímau cestau k pořádným saudcuom neb k auřaduom přišli, a syny i dcery, vnuky neb vnučky své, i jiné viece z moci své propustili. Tehdáž z veypovědi saudce v statku téhož syna neb dcery, vnuka neb vnučky již od otce propuštěných totéž právo dává se otci, kteréž dáno bývá ochránci v statku osvobozeného. Při tom byl-li by syn neb dcera neb jiný v dětinském věku, sám otec po propuštění poručnictvie jeho dochází. §. 7. Připomenauti pak nám i to sluší, že na svobodné vnoli zuostává tomu, kdož by

filius vel filia, vel ceteri, ipse parens ex manumissione tutelam eius nanciscitur. §. 7. Admonendi autem sumus, liberum esse arbitrium ei, qui filium et ex eo nepotem vel neptem in potestate habebit, filium quidem de potestate dimittere, nepotem vero vel neptem retinere; et ex diverso, filium quidem in potestate retinere, nepotem vero vel neptem manumittere, vel omnes sui iuris efficere. Eadem et de pronepote vel pronepte dicta esse intelligantur. §. 8. Sed et, si pater filium, quem in potestate habet, avo vel proavo naturali, secundum nostras constitutiones super his habitas, in adoptionem dederit, id est, si hoc ipsum actis intervenientibus apud competentem iudicem manifestaverit, praesente eo, qui adoptatur, et non contradicente, nec non eo, qui adoptat: solvitur quidem ius potestatis patris naturalis, transit autem in huiusmodi parentem adoptivum, in cuius persona et adoptionem plenissimam esse antea diximus. §. 9 Illud autem scire oportet, quod, si nurus tua ex filio tuo conceperit, et filium postea emancipaveris, vel in adoptionem dederis, praegnante nuru tua: nihilominus quod ex ea nascitnr, in potestate tua nascitur. Quodsi post emancipationem vel adoptionem fuerit conceptus, patris sui emancipati, vel avi adoptivi potestati subiicitur. §. 10. Et quod neque naturales liberi, neque adoptivi ullo paene modo possunt cogere parentem, de potestate sua eos dimittere.

TITULUS DECIMUS TERTIUS.
DE TUTELIS.

Transeamus nunc ad aliam divisionem personarum; nam ex his personis, quae in potestate non sunt, quaedam vel in tutela sunt, vel in curatione, quaedam neutro iure tenentur. Videamus igitur de his, quae in tutela vel in curatione sunt: ita enim intelligemus ceteras personas, quae neutro iure tenentur. Ac prius dispiciamus de his, quae in tutela sunt. §. 1. Est autem tutela (ut Ser