z jednoho upomienal, jako z člověka toliko, neb z samých desíti zlatých. Proto pak rozumí se, že z viece upomiená, nebo v takovém spuosobu žádánie slibu volenie jest slibujícího, penieze-li raději čili člověka dáti by chtěl. Kdož tehdy žalobu veda o to usiluje, aby mu penieze samy, neb člověk toliko dán byl, ten odpuorci svému volenie odjiemá, a tím spuosobem svau při zlepšuje, odpuorce pak svého při pohoršuje. Z kteréžto příčiny v té věci taková žaloba jest uložena, aby ten, komuž slib učiněn jest, z člověka Stichą neb z desíti zlatých upomienal, to jest, by toho v žalobě své žádal, čehož v slibu žádal. Mimo tyto věci kdyby kdo v slibu učiněném obecně za člověka žádal a obzvláštně z Sticha upomienal, neb obecně za víno by žádal a obzvláštně z Kampanského upomienal by, aneb obecně na šarlat k slibu by potahoval, potom obzvláštně z Tyrského upomienal by ten, rozumí se, že viece žádá; nebo odpuorci svému volenie předchycuje, jemuž z práva slibu činěnie na svobodě bylo, jinú věc dáti než tu, kteréž by žádáno bylo. Anobrž také, by nejchatrnějšie věc byla, zkteréž by někdo upomienal, nicméně však viece žádati rozumí se; nebo častokrát treffuje se, že slib činícímu snáze bývá někdy dáti to, což jest dražšieho. Tyto věci prvé v obyčeji byly; potom pak právo Zenonianské i naše s-aužilo je. A bylo-li by časem z viece prožalováno, co by uloženo býti mělo, o tom Zenonovo slavné paměti ustanovenie mluví; pakli by z strany množstvie neb jiným obyčejem z viece obviněno bylo, jestli-že by snad z té příčiny škoda stala se tomu, kdož by z viece obžalován byl, odsaudíc ho na trojnásob (jakož sme na hoře pověděli) pokutován bud. §. 34. Kdyby žalobník v žalobě své méně obsáhl, nežli by mu náležité bylo, jako kdyby mu deset zlatých někdo dlužen byl, a on by toliko z pěti obvinil; neb kdyby celá dědina jeho byla, on pak z polovice toliko žalobu činil by: ten bez škody své žalobu vede; nebo saudce nicméně odpuorce v témž saudu z ostatku podle ustanovenie slavné paměti Zenona, žalobníku odsauditi má.

Just. Institutiones.

25

§. 35. Když by kdo z jiné věci za jinau prožaloval, líbí se nám, aby ten škody z toho nenesl ale v témž saudu uznajíc pravdu, omyl svuoj zapraviti mu dopauští se; jako kdyby ten, kdo by za člověka Sticha žádati měl, za Erota by žádal, neb chtěl-li by kdo, aby mu z kšaftu dáno bylo to, což mu z slibu dáno býti má. §. 36. Ještě pak žaloby některé jsau, jimž ne všeho cele vždycky, což nám kdo dlužen jest, dobýváme, ale někdy vcele všeho, někdy méně dosahujeme; jako kdybychom o služebničie neb synovské jměnie žalobu vedli; nebo kdyby v tom jmění neméně bylo, než což v žalobě mieti chceme, tehdy pán neb otec ze všeho povinen bude; pakli by méně nalezlo se, potud odsuzuje saudce, pokudž v tom jmění jest. Jak by pak tomu jmění rozumieno býti mělo, pořádkem svým oznámíme. §. 37. Item kdyby žena o věno před saudem činiti měla, líbí se, aby manžel potud povinen byl, pokudž učiniti muože, totiž pokudž statek jeho postačuje. Protož jestli-že statek jeho s věnem srovnává se, vším povinen jest; pakli nic, tehdy potud, pokudž učiniti muože. Pro zdrženie také upomienánie věna umenšuje se, nebo pro náklady na věci věnné činěné, manželu zadrženie puojčeno jest, proto že potřebnými útratami podle práva věno umenšuje se, jakož z širších knih Digestorum poznati to muožeme. §. 38. Kdyby také někdo s otcem svým neb ochráncem, item tovaryš s tovaryšem o tovaryžstvie saudil se, tu žalobník ne viece dosahuje, nežli odpuorce jeho učiniti muože. Tolikéž jest, byl-li by kdo pro darovanau sobě věc obžalován. §. 39. Vyrážky pak odporné s obojí strany častokrát puosobí, aby každý méně dosáhl, nežli by mu povinovato bylo; nebo podle mierné slušnosti majíc na to péči, což žalobník v též při druhé straně dáti musí, pod ostatek ten, s nímž saud byl, odsuzuje se, jakož již povědieno jest. §. 40. Také i s tím, kdož věřiteluom svým statku postaupil, kdyby potom čeho došel, z čehož by užitek dobrý měl, věřitelé o to, což učiniti muože, znovu saudí se; nelidská zajisté věc byla, oblaupeného z statku jeho všeho odsauditi.

TITULUS SEPTIMUS.

QUOD CUM EO, QUI IN ALIENA POTESTATE EST, NEGOTIUM GESTUM ESSE DICATUR.

Quia tamen superius mentionem habuimus de actione, quae in peculium filiorumfamilias servorumve agitur: opus est, ut de hac actione, et de ceteris, quae eorundem nomine in parentes dominosve dari solent, diligentius admoneamus. Et quia, sive cum servis negotium gestum sit, sive cum his, qui in potestate parentis sunt, fere eadem iura servantur, ne verbosa fiat disputatio, dirigamus sermonem in personam servi dominique, idem intellecturi de liberis quoque et parentibus, quorum in potestate sunt; nam si quid in his proprie observatur, separatim ostendemus. §. 1. Si igitur iussu domini cum servo negotium, gestum erit, in solidum praetor adversus dominum actionem pollicetur; scilicet quia, qui ita contrahit, fidem domini sequi videtur. §. 2. Eadem ratione praetor duas alias in solidum actiones pollicetur, quarum altera exercitoria, altera institoria appellatur. Exercitoria tunc locum habet, cum quis servum suum magistrum navi praeposuerit, et quid cum eo eius rei gratia, cui praepositus erit, contractum fuerit (ideo autem exercitoria vocatur, quia exercitor appellatur is, ad quem cotidianus navis quaestus pertinet). Institoria tunc locum habet, cum quis tabernae forte aut cuilibet negotiationi servum praeposuerit, et quid cum eo eius rei causa, cui praepositus erit, contractum fuerit (ideo autem institoria appellatur, quia, qui negotiationibus praeponuntur, institores vocantur). Istas tamen duas actiones praetor reddit, etsi liberum quis hominem, aut alienum servum navi aut tabernae aut cuilibet negotiationi praeposuerit, scilicet quia eadem aequitatis ratio etiam eo casu interveniebat. §. 3. Introduxit et aliam actionem praetor, quae tributoria vocatur. Namque, si servus in peculiari merce, sciente domino, negotietur, et quid cum eo eius

Kapitola sedmá.

Která věc s tím, kdož v cizí moci jest, praví se, že se dála.

Poněvadž nahoře o žalobě, kteráž o statek synuov hospodářských a služebníkuov děje se, zmienku učinili sme, potřebí jest, abychom o té žalobě i o jiných, kteréž jménem jejich proti rodičuom neb pánuom vedeny bývají, pilněji připomenuli. A že by buď s služebníky, buď s těmi, kteříž v moci rodičaov jsau, nětco činěno bylo, tatáž téměř práva zachovávají se, aby dlauhého mluvenie nebylo, proti osobě služebníka a pána řeč obraťme, to též o dětech i o rodičích, v jejichžto moci jsau, rozuměti majíce; pakli by při nich co zvláštně se zachovalo, to saukromie ukážeme. §. 1. Jestli-že tehdy z rozkazu pána nějaká věc s služebníkem dieti se bude, z toho ze všeho vrchní sudí proti pánu žaloby propuojčuje, proto že ten, kdož tak s služebníkem spolu činiti má, vidí se, že věrnosti pána v tom následuje. §. 2. Tauž příčinau vrchní sudí dvau jiných žalob, z nichž jedna o lodí zpravování, druhá o domovním řiezení slove, propuojčuje. Žaloba o zpravování lodí tehdáž miesto má, kdyby kdo služebníka svého zprávcem lodí ustanovil, a co by tu s ním o tu věc, nad kterauž ustanoven bude, spolu činiti měl (proto pak slove lodnie neb plavčie, že plavčí mistr neb patron ten jmenuje se, jemuž ustavičný užitek lodí přináleží). Žaloba o domovnie řiezenie tehdáž miesto má, kdyby kdo snad nad šenkovním domem neb krámem, neh nad jakým koli obchodem a prací služebníka svého ustanovil, a jaký by s ním v té věci, nad níž postaven bude, spolek měl (proto pak o domovním neb kramářském řiezení slove, nebo ti, kteříž nad kupeckými obchody ustanoveni bývají, kramáři jmenují se). Tyto dvě žaloby vrchní sudí dává, by pak někdo svobodného člověka neb cizího člověka nad lodí neb krámem aneb nad kterýmž koli obchodem a prací ustanovil; nebo jednostejný spuosob spravedlnosti také v tom příběhu zachovává se.