se, že ti otce nemají, poněvadž otec jejich nejistý jest; z té příčiny synové pankharti, neb od řeckého slova παρὰ τὴν σποράν a ἀπάτορες, totiă po ruoznu a vuobec z mnohých počatí, neb jako bez otce synové obyčejně jmenují se. Protož z toho pochází, že po zrušení sňatku takového ani z věna, ani z daruov upomienati se nemuože. Kteříž pak v zahájené sňatky vydávají se, ti i jiné pokuty, kteréž v ustanoveních ciesařských obsahují se, trpěti mají. §. 13. Někdy také přihází se, že děti, to jest synové a dcery, kteříž hned jakž zrozeni sau, v moci rodičuov nebývají, ale potom v moc otcovu poddávají se jako jest ten, kterýž, jakž se narodil, potom k některému auřadu dán jsa, moci otcově poddává se; též i ten, ješto z svobodné ženy rodí se, jejížto manželstvie právem zapovědíno nebylo, ale s kterauž otec skutek manželský měl, potom z ustanovenie našeho podle hamfeštuov věnných složených v moci otcově postaven bývá. Čehož i jiným dětem, kteříž by z téhož manželstva zrozeni byli, ustanovenie naše jednostejně zbraňovalo (sic).

Kapitola jedenáctá.

O zalibování neb za vlastní branie.

Netoliko pak přirození synové a dcery podle těch již pověděných řečí, ale také ti, kteréž v zalíbenie přijiemáme, v moci našie jsau. §. 1. Zalíbenie pak dvojím obyčejem děje se, neb ciesařským odepsáním, aneb z rozkazu auřadu. Ciesařskau mocí v zalíbenie přijiemati někdo muože ty obojieho pohlavie, kteříž neb které v své moci jsau; a ten spuosob zalíbenie arrogatio, jako za vlastnieho vzetie, slove. Z rozkazu auřadu za vlastnie přijiemáme ty, kteříž neb které v moci rodičuov jsau, buďto že prvnie stupeň dětí vlastniech, jako jest syn, dcera, buďto nižšie drží, jako vnuk, vnučka, pravnuk, pravnučka. §. 2. Ale nynějšieho času podle ustanovenie našeho, když syn hospodářuov od otce přirozeného cizí

quidquam ad patrem adoptivum transit, nec in potestate eius est, licet ab intestato iura successionis ei a nobis tributa sint. Si vero pater naturalis non extraneo, sed avo filii sui materno, vel, si ipse pater naturalis fuerit emancipatus, etiam avo paterno, vel proavo simili modo paterno vel materno filium suum dederit in adoptionem: in hoc casu, quia in unam personam concurrunt et naturalia et ado ptionis iura, manet stabile ius patris adoptivi, et naturali vinculo copulatum et legitimo adoptionis modo constrictum, ut et in familia et potestate huiusmodi patris adoptivi sit. §. 3. Cum autem impubes per principale rescriptum arrogatur: causa cognita arrogatio permittitur, et exquiritur causa arrogationis, an honesta sit expediatque pupillo; et cum quibusdam conditionibus arrogatio fit, id est, ut caveat arrogator personae publicae, hoc est tabulario, si intra pubertatem pupillus decesserit, restituturum se bona illis, qui, si adoptio facta non esset, ad successionem eius venturi essent. Item non alias emancipare eos potest arrogator, nisi, causa cognita, digni emancipatione fuerint, et tunc sua bona eis reddat. Sed etsi decedens pater eum exheredaverit, vel vivus sine iusta causa eum emancipaverit, iubetur quartam partem ei suorum bonorum relinquere, videlicet praeter bona, quae ad patrem adoptivum transtulit, et quorum commodum ei acquisivit postea. §. 4. Minorem natu non posse maiorem adoptare, placet: adoptio enim naturam imitatur, et pro monstro est, ut maior sit filius, quam pater. Debet itaque is, qui sibi per arrogationem vel adoptionem filium facit, plena pubertate, id est decem et octo annis praecedere. §. 5. Licet autem et in locum nepotis vel pronepotis, vel in locum neptis vel proneptis, vel deinceps, adoptare, quamvis filium quis non habeat. §. 6. Et tam filium alienum quis in locum nepotis potest adoptare, quam nepotem in locum filii §. 7. Sed si quis nepotis loco adoptet, vel quasi ex eo filio, quem habet iam adoptatum, vel quasi ex illo, quem naturalem in sua potestate habet: in eo casu et filius con

osobě v zaliebenie dán bývá, tehdy právo otce přirozeného tiem neruší se, aniž co k otci zalibujícímu z toho přichází, aniž v moci jeho jest, ačkoli by bez kšaftu právo nápadnie od nás jim dáno bylo. Kdyby pak přirozený otec ne někomu cizímu, ale dědu matky syna svého, neb jsa sám přirozený otec vydělený a odbytý, také dědu neb pradědu podobným spuosobem otcovu neb mateřinému syna svého v zaliebenie dal: v tom spuosobu, že i přirozená i zaliebenie práva k jedné osobě sbiehají se, protož právo otce zalibujícího, i přirozeným svazkem spojené i pořádným spuosobem zaliebenie pevně stvrzené, stálé zuostává, tak aby ten zaliebený i v rodině i v moci otce toho, kterýž ho sobě zaliebil, zuostával. §. 3. Když pak ještě nedorostlý syn neb dcera skrze odpis ciesařský zalieben bývá: tehdy s uznáním příčiny zaliebenie to dopauští se, a příčina jeho byla-liby poctivá neb sirotku prospěšná, vyhledává se; také s některými veyhradami zaliebenie takové děje se, jmenovitě aby zalibující otec osobě obecné, to jest piesaři městskému, zapsati dal, jestliže by v dětinském věku sirotek ten umřel, že statek jeho těm, kteříž, kdyby zaliebenie se nestalo, k nápadu jeho po něm přijieti by měli, navrátiti chce. Item, zalibující otec ne jinač vybeyvati jich muože, jediné leč příčina uznána bude, byl-liby ten zaliebený syn vybytie neb propuštěnie hoden, a tehdáž statek jejich jim navrátiti má. Pakli by umieraje otec syna svého od dědictvie odcizil, neb živ jsa, bez spravedlivé příčiny propustil ho a vybyl, tehdy čtvrtý diel statku svého kromě toho statku, jejž syn k zalibujícímu otci přinesl a z něhož užitek jemu potom přivedl, z rozkazu našeho zuostaviti má. §. 4. Také liebí se nám, aby mladší člověk staršieho v zaliebenie přijiemati nemohl: nebo zaliebenie následuje práva přirozeného, a potvorná věc jest, aby syn starší byl, nežli otec. Protož ten, kdož syna skrze kteréž koli zaliebenie sobě přijiemá, plným věkem, to jest 18 lety předcházeti a starší býti má. §. 5. Muože pak někdo i na miesto vnuka i pravnuka neb vnučky a pravnučky,

sentire debet, ne ei invito suus heres agnascatur. Sed ex contrario, si avus ex filio nepotem dat in adoptionem, non est necesse. filium consentire. §. 9. In plurimis autem causis assimilatur is, qui adoptatus vel arrogatus est, ei, qui ex legitimo matrimonio natus est. Et ideo, si quis per imperatorem, sive apud praetorem, vel apud praesidem provinciae non extraneum adoptaverit, potest eundem alii in adoptionem dare. §. 9. Sed et illud utriusque adoptionis commune est, quod et bi, qui generare non possunt, quales sunt spadones, adoptare possunt; castrati autem non possunt. §. 10. Feminae quoque adoptare non possunt, quia nec naturales liberos in potestate sua habent; sed ex indulgentia principis ad solatium liberorum amissorum adoptare possunt. §. 11. Illud proprium est illius adoptionis, quae per sacrum oraculum fit: quod is, qui liberos in potestate habet, si se arrogandum dederit, non solum ipse potestati arrogatoris subiicitur, sed etiam liberi eius in eiusdem fiunt potestate, tamquam nepotes. Sic enim et divus Augustus non antea Tiberium adoptavit, quam is Germanicum adoptavit: ut protinus adoptione facta, incipiat Germanicus Augusti nepos esse. §. 12. Apud Catonem bene scriptum refert antiquitas, servi si a domino adoptati sint, ex hoc ipso posse liberari. Unde et nos eruditi in nostra constitutione etiam eum servum, quem dominus actis intervenientibus filium suum nominaverit, liberum esse constituimus, licet hoc ad ius filii accipiendum ei non sufficiat.

P

aneb jinač někoho v zaliebenie přijieti, ačkoli by sám syna neměl. §. 6. A tak cizího syna miesto vnuka, jako vnuka miesto syna, kdož chce, zaliebiti sobě muože. §. 7. Jestliže by pak kdo miesto vnuka, neb jako z toho syna, kteréhož v zaliebenie prvé má, aneb jako z toho, jenž přirozený jsa, v moci jeho jest, někoho sobě zaliebil: v tom spuosobu i syn. povoliti má, aby bez dobré vuole jeho vlastním dědicem uznán nebyl. Ale na odpor, kdyby děd vnuka svého od syna v zaliebenie někomu dal, tu povolenie synova potřebie není. §. 8. V mnohých pak příčinách ten, kterýž jakýmkoli spuosobem v zaliebenie dán jest, tomu, jenž z pořádného manželstva narozen jest, připodobňuje se. A protož jestliže by kdo z povolenie ciesařského neb před saudcem, neb vládařem krajiny někoho ne cizího v zaliebenie přijal, jinému v zaliebenie téhož dáti muože. §. 9. Toto pak obojieho zaliebenie obecné jest, že i ti, kteříž ploditi nemohau, jako jsau jinochové neb kleštěnci, v zaliebenie přijiemati mohau; nebo kleštění neb řezaní ploditi nemohau (sic). §. 10. Ženy také vzalibovánie přijiemati nemohau, proto že ani přirozených synuov a dcer v moci své nemají; ale z milostného propuojčenie ciesařuov pro potěšenie potracených dětí zvolovati sobě mohau. §. 11. Toto pak zaliebenie toho skrze ciesařské povolenie stalého vlastnie jest: že ten, kdož děti své v moci má, jestli-že by sám sebe k zaliebenie někomu oddal, netoliko sám, ale také děti jeho, jakožto vnukové, v moci zalibujícího bývají. Tak také svatý ciesař Augustus ne prvé Tiberia v zaliebenie přijal, nežli on Germanica sobě obliebil: aby hned po zaliebenie vykonalém Germanicus vnukem Augustovým býti počal. §. 12. Staří lidé vypravují, že v knihách Catona dobře napsáno jest toto, kterak služebníci, byli-li by od pána v zaliebenie přijati, tím samým svobodni býti mohau. Z čehož i my naučivši se v ustanovení našem, aby služebník ten, kteréhož by pán před saudcem podle pořádnosti synem svým jmenoval, svobodný byl, také ustanovujeme, ačkoli to ku přijetí práva synovstvie jemu nepostačuje.