rozražené i vylité, a kterýmž koliv obyčejem zohavené i horšie učiněné věci v tom slovu „zkažené“ zdržují se. Také odpovědieno jest, kdyby kdo do cizího vína neb oleje vmiesil to, čímž by přirozená dobrota oleje neb vína porušena byla, z této částky práva Aquilianského vinen býti má. §. 14. Zjevné jest i toto, jakož z kapitoly první tak každý beyvá, kdyby 1stí neb vinau jeho člověk neb hovado z dobytku zabit byl neb zabito bylo, tak i z kapitoly této ze lsti neb viny, i z jiné škody každý obžalován býti má. Však z kapitoly této ten, kdož škodu učinil, ne tím, zač by toho roku, ale jak draho by ve třidceti dnech pominulých ta věc byla, zavazuje se. A aniž to slovo nejdráže přidává se. Ale Sabinovi líbilo se pravě, aby tak rovně šacováno bylo, jako by také v kapitole této slovo nejdráže přidáno bylo; nebo lid římský, kterýž z dotazovánie Aquilia saudce právo toto ustanovil, dosti na tom měl, že v první částce toho slova užíval. §. 16. Líbilo se také, aby upřiemá žaloba podle toho práva tak toliko činěna byla, kdyby kdo zvláště tělem svým škodu učinil. Protož na toho, kterýž by jiným spuosobem škodu učinil, užitečné žaloby dávají se, jako kdyby kdo člověka cizího neb dobytče tak přivřel, aby hladem umřelo, neb tažné hovado tak prudce hnal, až by se přetrhlo, neb dobytče tak velmi zplašil, až by klopotem upadlo a hlavu zlomilo; neb kdyby kdo cizího služebníka namluvil, aby na strom vlezl neb do hluboké jámy sstúpil, a on vzhuoru neb doluov leza neb umřel by neb v některý aud těla urazil by se, užitečná žaloba proti němu dána bývá. Ale jestli-že by kdo služebníka cizího buď s mostu neb s břehu do řeky shodil, a on by se utopil, tím, že by ho shodil, snadno se tomu rozumí, že tělem svým škodu učinil: a protoż podle práva Aquiliova, to jest upřiemau žalobau viněn býti má. Pakli by ne na těle škoda učiněna byla, ani tělo úraz trpělo, ale jiným obyčejem škoda někomu se nahodila, když by ani upřiemá, ani užitečná Aquiliova žaloba nestačovala, líbilo se, aby na toho, kdož provinil, TITULUS QUARTUS. Generaliter iniuria dicitur omne, quod non iure fit; specialiter alias contumelia, quae a contemnendo dicta est, quam Graeci ßow appellant, alias culpa, quam Graeci adíxnua dicunt, sicut in lege Aquilia damnum iniuria accipitur; alias iniquitas et iniustitia, quam Graeci adiniav vocant; cum enim praetor vel iudex non iure contra quem pronuntiat, iniuriam accepisse dicitur. §. 1. Iniuria autem committitur non solum, cum quis pugno pulsatus, aut fustibus caesus, vel etiam verberatus erit, sed etiam, si cui convicium factum fuerit; sive cuius bona, quasi debitoris, qui nihil deberet, possessa fuerint ab eo, qui intelligebat nihil eum sibi debere; vel si quis ad infamiam alicuius libellum aut carmen aut historiam scripserit, composuerit, ediderit, dolove malo fecerit, quo quid eorum fieret; sive quis matremfamilias, aut praetextatum praetextatamve assectatus fuerit; sive cuius pudicitia attentata esse dicetur; et denique aliis pluribus modis admitti iniuriam, manifestum est. §. 2. Patitur autem quis iniuriam non solum per semetipsum, sed etiam per liberos suos, quos in potestate habet; item per uxorem suam (id enim magis praevaluit). Itaque si filiae alicuius, quae Titio nupta est, iniuriam feceris, non solum filiae nomine tecum iniuriarum agi potest, sed etiam patris quoque et mariti nomine. Contra autem, si viro iniuria facta sit, uxor iniuriarum agere non potest; defendi enim uxores a viris, non viros ab uxoribus, aequum est. Sed et socer nurus nomine, cuius vir in potestate est, iniuriarum agere potest. §. 3. Servis autem ipsis quidem nulla iniuria fieri intelligitur, sed domino per eos fieri videtur; non tamen iisdem modis, quibus etiam per liberos et uxores, sed ita, cum quid atrocius commissum fuerit, et quod aperte ad contumeliam domini respicit; veluti si pro účinek žaloba učiněna byla, jako kdyby kdo milosrdenstvím veden jsa cizího služebníka z paut propustil, aby utekl. Kapitola čtvrtá. O bezpravích neb křivdách. Všecko, což koliv neděje se právem, obecně bezpravie slove; obzvláštně pak pohaněnie neb potupa, kteráž od potupovánie jméno má; někdy vina, jako v právě Aquiliově, škoda bezpravně učiněná tak se béře; někdy za nepravost a nespravedlnost, kterauž Řekové dvouíav nai adıníav jmenují; nebo když nejvyšší sudí neb rychtář proti někomu ne z práva vypoviedá, o tom řiekáme, že mu se nepravost neb nespravedlnost stala. §. 1. Bezpravie pak děje se netoliko, když by kdo pěstí utlučen, neb kyjmi ubit, neb také uprán byl, ale kdož slovy haněn neb plundrován bývá; aneb jehož by statkem jako. dlužníka, ješto nic dlužen nebyl, vládl ten, kterýž dobře rozuměl, že mu nic dlužen není; neb kdyby kdo k hanbě nětčí knížku neb verše neb historii sepsal, složil, na jevo vydal, neb lstivě dovedl, aby se nětco toho stalo; buď že by kdo poctivé hospodyni, neb počestné ženě, neb zachovalému muži na vzdory nětco činil; neb číž by poctivost v podezřenie dána byla; i jinými mnohými obyčeji, zjevné jest, že se bezpravie přihází. §. 2. Netoliko pak od samého sebe, ale i od dětí svých, kteréž v moci má, i od vlastní manželky své bezpravie trpí (nebo to již velmi se rozmohlo). Protož jestli-že by nětčí dceři, kteráž Ticiovi za manželku dána jest, bezpravie učinil, netoliko jménem dcery, ale také od otce i od manžela jejieho z bezpravie toho viněn budeš. Zasse stalo-li by se bezpravie neb křivda muži, manželka pro to ublíženie žaloby vésti nemuože; muži zajisté žen, a ne ženy mužuov obhajovati slušně mají. Též i tchán neb test pro nevěstu svau, jejížto manžel v moci jest jeho, z bezpravie žalovati i viniti muože. §. 3. Služebníkuom pak, rozumí se, že žádné bezpravie neděje se, ale vidí se, že quis alienum servum verberaverit, et in hunc casum actio proponitur; at si quis servo convicium fecerit, vel pugno eum percusserit, nulla in eum actio domino competit. §. 4. Si communi servo iniuria facta sit, aequum est, non pro ea parte, qua dominus quisque est, aestimationem iniuriae fieri, sed ex dominorum persona, quia ipsis fit iniuria. §. 5. Quodsi ususfructus in servo Titii est, proprietas Maevii est, magis Maevio iniuria fieri intelligitur. §. 6. Sed si libero, qui tibi bona fide servit, iniuria facta sit, nulla tibi actio dabitur, sed suo nomine is experiri poterit; nisi in contumeliam tuam pulsatus sit, tunc enim competit et tibi iniuriarum actio. Idem ergo est et in servo alieno bona fide tibi serviente, ut totiens admittatur iniuriarum actio, quotiens in tuam contumeliam iniuria ei facta sit. §. 7. Poena autem iniuriarum ex lege duodecim tabularum propter membrum quidem ruptum talio erat; propter os vero fractum nummariae poenae erant constitutae, quasi in magna veterum paupertate. Sed postea praetores permittebant ipsis, qui iniuriam passi sunt, eam aestimare: ut iudex vel tanti condemnet, quanti iniuriam passus aestimaverit, vel minoris, prout ei visum fuerit. Sed poena quidem iniuriae, quae ex lege duodecim tabularum introducta est, in desuetudinem abiit; quam autem praetores introduxerunt, (quae etiam „honoraria“ appellatur) in iudiciis frequentatur; nam secundum gradum dignitatis vitaeque honestatem crescit aut minuitur aestimatio iniuriae. Qui gradus condemnationis et in servili persona non immerito servatur, ut aliud in servo actore, aliud in medii actus homine, aliud in vilissimo vel compedito constituatur. §. 8. Sed et lex Cornelia de iniuriis loquitur, et iniuriarum actionem introduxit; quae competit ob eam rem, quod se pulsatum quis verberatumve, domumve suam vi introitam esse dicat (domum autem accipimus, sive in propria domo quis habitat, sive in conducta, vel gratis, sive hospitio receptus sit). §. 9. Atrox iniuria aestimatur vel ex facto (veluti si quis ab aliquo vulneratus fuerit, vel fustibus caesus), vel ex loco pánu skrze ně křivda činěna bývá; však ne takovými obyčeji, jako skrze děti a manželky, než tak, kdyby co přísnějšieho a což odevřeně k hanbě pána vztahuje se, spácháno bylo; jako kdyby kdo cizího služebníka ukrutně zbil, na tu příhodu žaloba se dává; ale jestli-že by služebníka samého uhaněl, neb pěstí ho udeřil, proti tomu pán žádné žaloby slušné nemá. §. 4. Kdyby služebníku společnému křivda se stala, slušné jest, ne podle té částky, pokudž pánem někdo jest, té křivdy bezpravie šacovati, ale podle osoby pánuov; nebo jim bezpravie to se děje. §. 5. Jestli užitek služebníka Ticiovi, vlastnost pak Meniovi přináleží, tehdy rozumí se, že Meniovi bez. pravie a křivda se děje. §. 6. Ale kdyby člověku svobodnému, kterýž tobě věrně a pravě slauží, křivda se stala, žádná tu žaloba tobě dána nebude, ale on sám od sebe tu žalobu vésti bude moci; leč by tobě k lehkosti zbit byl, tehdy i tobě žaloba z křivdy přináleží. Totéž jest tehdy i při služebníku cizím, tobě věrně slaužícím, aby tolikrát žalobu činiti mohl, kolikrát by k lehkosti tvé bezpravie neb křivda jemu se stala. §. 7. Pokuta pak za bezpravní křivdu z práva 12 tabulí pro porušený aud takováž zase byla; za kost zlámanau peněžité pokuty ustanoveny byly, jako v veliké chudobě starých předkuov. Ale potom vrchní saudcové dopauštěli těm, kteříž bezpravie trpěli, je šacovati: aby rychtář pod tak velikau pokutau obviněného odsaudil neb menší, jakž by ten bezpravie trpící prošacoval, pokudž by mu se vidělo. Ale ta pokuta za křivdu podle práva dvanácti tabulí ustavená v odvyknutie přišla; ta pak, kterauž vrchní saudcové římští uvedli (kteráž také „ctihodná" jmenuje se), při saudech v častém užívání jest; nebo šacovánie křivdy podle stupně duostojenstvie a života šlechetnosti roste neb umenšuje se. Kterýžto stupeň odsuzovánie i při služebničí osobě hodně i slušně zachovává se, aby jiné právo k šacování při služebníku, šafáři, jiné při prostřednieho stavu člověka, a jiné při nejzadnějším neb chatrném otroku ustanoveno bylo. §. 8. Právo také Korneliovo o |