est, verbis factam obligationem posse aliis verbis dissolvi. Sed id, quod ex alia causa debetur, potest in stipulationem deduci, et per acceptilationem dissolvi. Sicut autem, quod debetur, pro parte recte solvitur, ita in partem debiti acceptilatio fieri potest. §. 2. Est prodita stipulatio, quae vulgo Aquiliana appellatur, per quam stipulationem contingit, ut omnium rerum obligatio in stipulatum deducatur, et ea per acceptilationem tollatur; stipalatio enim Aquiliana novat omnes obligationes, et a Gallo Aquilio ita composita est: Quicquid te mihi ex quacumque causa dare facere oportet, oportebit, praesens in diemve aut sub conditione quarumcumque rerum mihi tecum actio, quaeque abs te petitio, vel adversus te persecutio est, erit, quodve tu meum habes, tenes, possidesve, dolove malo fecisti, quo minus possideas: quanti quaeque earum rerum res erit, tantam pecuniam dari stipulatus est Aulus Agerius, spopondit Numerius Nigidius. Item ex diverso Numerius Nigidius interrogavit Aulum Agerium: quicquid tibi hodierno die per Aquilianam stipulationem spopondi, id omne habesne acceptum? respondit Aulus Agerius: habeo, acceptumque tuli. §. 3. Praeterea novatione tollitur obligatio, veluti si id, quod tu Seio debeas, a Titio dari stipulatus sit. Nam interventu novae personae nova nascitur obligatio, et prima tollitur translata in posteriorem, adeo ut interdum, licet posterior stipulatio inutilis sit, tamen prima novationis iure tollatur; veluti si id, quod tu Titio debebas, a pupillo sine tutoris auctoritate stipulatus fuerit, quo casu res amittitur; nam et prior debitor liberatur, et posterior obligatio nulla est. Non idem iuris est, si a servo quis stipulatus fuerit; nam tunc prior proinde obligatus manet, acsi postea nullus stipulatus fuisset. Sed si eadem persona sit, a qua postea stipuleris, ita demum novatio fit, si quid in posteriore stipulatione novi sit, forte si conditio aut dies aut fideiussor adiiciatur, aut detrahatur. Quod autem diximus, si conditio adiiciatur, novationem fieri, sic intelligi oportet, ut ita dicamus factam novatio

se dálo, jakž latinskými slovy obyčejně bývá. Kterýmžto spuosobem (jakož sme pověděli) ti sami toliko závazkové ruší se, kteříž z slov dějí se, a ne jiní; za slušné zajisté vidieno jest, aby závazek slovy učiněný jinými slovy mohl zrušen býti. Též i to, což někdo z jiné příčiny dlužen jest, v dotazovánie uvedeno a skrze vyhlášené přijiemánie záplaty, totiž ústním kvitováním, zrušeno býti muože. Jakož pak dluh podle dielu upřiemě platí se, tak v dielu dluhu kvitovánie slovy býti muože. §. 2. Zjevné pak k slibuom potahovánie jest to, kteréž obecně Aquilianské slove, skrze něž přihází se, aby závazek všech věcí v dotazovánie a slib uveden a skrze ústní kvitovánie, totiž k přijetí záplaty přiznánie neb vyhlášenie vyzdvižen byl; dotazovánie zajisté Aquilianské všecky závazky obnovuje, a od Galla Aquilia složeno jest takto: Což koli ty mně z kteréž koli příčiny dáti, činiti, přítomně neb v určitý den aneb pod výminkau máš neb musíš, o kteréž koli věci já s tebau před saudem činiti mám, a jaká na tebe žaloba neb proti tobě odpor jest neb bude, a což ty mého máš, držíš, čím vládneš, neb chytře a lstivě učinil, aby tím nevládl: což koli každá věc z těch věcí bude, tak mnoho peněz aby dáno bylo, požádal Aulus Agerius, což Numerius Nigidius dáti zaslíbil. Zase pak na odpor Numerius Nigidius ptal se Aula Ageria takto: Což koli sem dnešnieho dne skrze Aquilianské dotazovánie slíbil, všecko-li to přijiemáš? odpověděl Aulus Agerius: přijiemám a přijal sem. §. 3. Závazek také skrze obnovenie odjiemá se, jako kdyby to, cožť Seius dlužen byl, od Ticia slibu žádáním mieti chtěl. Nebo přibytím nové osoby nový závazek rodí se, a první odjat jsa, přenáší se na zadnější, tak že někdy, ačkoli by zadnějšie slibu dožádánie neužitečné bylo, však první z práva obnovenie vyzdihuje se; jako kdyby toho, což Ticiovi dlužen, od sirotka bez pomoci poručníka skrze slib se dožádal, kterýmžto spuosobem ta věc potracuje se; nebo i první dlužník svoboden bývá, i zadnější závazek nic ne

nem, si conditio extiterit; alioquin, si defecerit, durat prior obligatio. Sed cum hoc quidem inter veteres constabat, tunc fieri novationem, cum novandi animo in secundam. obligationem itum fuerat; per hoc autem dubium erat, quando novandi animo videretur hoc fieri, et quasdam de hoc praesumptiones alii in aliis casibus introducebant: ideo nostra processit constitutio, quae apertissime definivit, tunc solum fieri novationem, quotiens hoc ipsum inter contrahentes expressum fuerit, quod propter novationem prioris obligationis convenerunt; alioquin manere et pristinam obligationem, et secundam ei accedere, ut maneat ex utraque causa obligatio, secundum nostrae constitutionis definitiones, quas licet ex ipsius lectione apertius cognoscere. §. 4. Hoc amplius: hae obligationes, quae consensu contrahuntur, contraria voluntate dissolvuntur; nam si Titius et Seius inter se consenserint, ut fundum Tusculanum emptum Seius haberet centum aureorum, deinde, re nondum secuta, id est neque pretio soluto, neque fundo tradito, placuerit inter eos, ut discederetur ab ea emptione et venditione: invicem liberantur. Idem est et in conductione et locatione, et in omnibus contractibus, qui ex consensu descendunt, sicut iam dictum est.

váží. Není totéž za právo, kdyby od služebníka někdo slibu žádal; tehdáž zajisté prvnější tak rovně zavázán zuostává jako by potom žádný slibu neučinil. Ale byla-li by osoba jedna a táž, od níž by slibu žádal, tak obnovenie bývá, kdyby v zadnějším slibování nětco nového bylo, jako kdyby snad výminka neb den aneb rukojmě přidán neb odjat byl. Kdež sme tak pověděli, kdyby výminka přidána byla, že obnova bývá, tomu tak rozumieno býti musí, abychom řekli, že tak stalo se obnovenie, byla-li by přidána výminka; sic jinač nebylo-li by jí, tehdy prvnější závazek předce trvá. Ale poněvadž mezi starými to za obyčej vzato bylo, že tehdáž obnovenie bývá, když úmyslem obnovenie k druhému závazku přistupováno bylo; při tom pak pochybné bylo, kdy že dieti se vidí to úmyslem obnovenie; a jiní nějaké znamenie o jiných příhodách o tom uvodili: protož na světlo vyšlo ustanovenie naše, kteréž nejotevřeněji vyhlásilo, že tehdáž toliko obnova se děje, když mezi stranami to výslovně položeno bude, že pro prvnějšieho závazku obnovenie spolu se sešli; sic jinač že i přednější závazek zuostává, i druhý k němu přibývá, tak aby z obojí příčiny závazek zuostal, podle veypovědi ustanovenie našeho, kteréž z čítánie jeho šířejí poznati muožeš. §. 4. Nad to veyše: Závazkové ti, kteříž podle svolenie spolčují se, skrze odpornau vuoli rozrušují se; nebo kdyby Ticius a Seius mezi sebau se svolili, aby poplužie jménem Tusculanum Seius za sto zlatých kaupil, potom prvé nežli by penieze byly dány a poplužie odevzdáno, líbilo se mezi nimi, aby od toho kupu a prodaje pustili oba dva spolu od závazku svobodni jsau. To též za právo jest při nájmu i pronájmu, i při všech spolcích, kteříž z společného svolenie pocházejí, jakož již povědieno.

Institutionum D. lustiniani

incipit liber quartus.

TITULUS PRIMUS.

DE OBLIGATIONIBUS, QUAE EX DELICTO

NASCUNTUR.

Cum expositum sit superiore libro de obligationibus ex contractu et quasi ex contractu, sequitur, ut de obligationibus ex maleficio et quasi ex maleficio dispiciamus. Sed illae quidem (ut suo loco tradidimus) in quatuor genera dividuntur, hae vero unius generis sunt; nam omnes ex re nascuntur, id est ex ipso maleficio, veluti ex furto, aut rapina, aut damno, aut iniuria. §. 1. Fartum est contrectatio rei fraudulosa, vel ipsius rei, vel etiam usus eius possessionisve, quod lege naturali prohibitum est admittere. §. 2. Furtum autem vel a furvo, id est nigro, dictum est, quod clam et obscure fit, et plerumque nocte; vel a fraude; vel a ferendo, id est auferendo; vel a Graeco sermone, qui papas appellant fures; imo etiam Graeci άñò τov qéqεiv papas dixerunt. §. 3. Furtorum autem genera duo sunt: manifestum, et nec manifestum; nam conceptum et oblatum species potius actionis sunt furto cohaerentes, quam genera furtorum, sicut inferius apparebit. Manifestus fur est, quem Graeci n' avτo❤wow appellant; nec solum is, qui in ipso furto deprehenditur, sed etiam is, qui eo loco deprehenditur, quo fit, veluti qui in domo furtum fecit et nondum egressus ianuam deprehensus fuerit, et qui in oliveto olivarum, aut in vineto uvarum furtum fecit, quamdiu in oliveto aut in vineto fur deprehensus sit. Imo ulterius furtum manifestum extendendum est, quamdiu eam rem fur tenens visus vel deprehensus fuerit, sive in publico sive in privato, vel a domino, vel ab alio, antequam eo perveniret, quo per