smlauvu učinili, aby jednomu z nich dva diely zisku i ztráty, a druhému třetí diel náležel. §. 2. O té smlauvě dotázka jest, kdyby Ticius a Seius smlauvu mezi sebau učinili takovau, aby Ticiovi dva dielové zisku náleželi a škody třetí, a Seiovi dva diely škody a třetí zisku, mělo-li by to za slušnau i spravedlivau smluvu jmieno býti? Quintus Mucius takovau smlauvu tovaryžstvie proti přirození býti saudil, a protož aby za slušnau jmiena nebyla. Servius Sulpicius (jehožto smysl moc obdržel) na odpor tomu smyslil, nebo některých lidí snažná práce v tovaryžství tak užitečná častokrát bývá, že by spravedlivé bylo, aby na lepší výminku v tovaryžstvie připuštěni byli; nebo nepochybné jest, že tovaryžstvie i tak sjieti se muože, aby jeden penieze dal a druhý nedal, však proto zisk mezi nimi společný bývá; častokrát zajisté nětčie snažná práce za penieze stojí. A to tak silné proti smyslu Quinta Mucia ostalo, až uloženo bylo, že i tak smlanva býti muože, aby někdo diel zisku vzal a škodau povinen nebyl; což také že by slušně dálo se, tenteyž Seruius za to měl. Však tomu rozumieno býti musí takto, jestli-že by na jiné věci zisk a na jiné škoda vzata byla, tehdy po učinění vyrážky aby to, což nad to zbývá, za zisk býti se rozumělo. §. 3. To také slušné jest, kdyby jedna částka vyslovena, jako samý zisk neb samá škoda, druhá pak zanechána byla, že i v tom, což pominuto jest, tenteyž diel zachován býti má. §. 4. Tovaryžstvie pak takové až dotud trvá, dokudž by tovaryši spolu v témž svolení trvali; ale kdyžby jeden z nich vypověděl tovaryžstvie, tehdy hned zrušeno bývá. Jestliže by pak někdo 1stivě a chytře proto vypověděl tovaryžstvie, aby nějaký případný zisk sám toliko měl, jako kdyby ve všem statku tovaryš jsa od někoho dědicem učiněn, proto tovaryžstvie vypověděl, aby dědictvie sám toliko jako zisk vzal, ten zisk musí do spolku k rozdielu dáti; pakli by co jiného vyzeyskal, o to naschvál nepracuje, to jemu samému náleží; tomu pak, jemuž vypovědieno jest, cožkoli po vypověděném tovaryžstvie při

et finis negotio impositus est, finitur societas. §. 7. Publicatione quoque distrahi societatem, manifestum est, scilicet si universa bona socii publicentur; nam, cum in eius locum alius succedat, pro mortuo habetur. §. 8. Item si quis ex sociis mole debiti praegravatus bonis suis cesserit, et ideo, propter publica aut privata debita, substantia eius veneat, solvitur societas. Sed, hoc casu si adhuc consentiant in societatem, nova videtur incipere societas. §. 9. Socius socio utrum eo nomine tantum teneatur pro socio actione, si quid dolo commiserit, sicut is, qui deponi apud se passus est, an etiam culpae, id est desidiae atque negligentiae nomine? quaesitum est; praevaluit tamen, etiam culpae nomine teneri eum. Culpa autem non ad exactissimam diligentiam dirigenda est; sufficit enim, talem diligentiam in communibus rebus adhibere socium, qualem suis rebus adhibere solet; nam, qui parum diligentem socium sibi assumpsit, de se queri debet.

TITULUS VICESIMUS SEPTIMUS.

DE MANDATO.

Mandatum contrahitur quinque modis: sive sua tantum gratia aliquis tibi mandet, sive sua et tua, sive aliena tantum, sive sua et aliena, sive tua et aliena. At si tua tantum gratia tibi mandatum sit, supervacuum est mandatum, et ob id nulla ex eo obligatio, nec mandati inter

chází, samému propauští se. §. 5. Tovaryžstvie také skrze smrt tovaryše ruší se, nebo ten, kdož v tovaryžstvie vchází, jistau osobu sobě vyvoluje. Též bylo-li by tovaryžstvie z svolenie mnohých učiněno, tehdy skrze smrt jednoho tovaryše zrušeno bývá, ačkoli by jich viece pozuostalo, leč by při spojování tovaryžstvie jinač smluveno bylo. §. 6. Item bylo-li by tovaryžstvie v některé věci učiněno, a tomu jednání neb té při byl-li by již konec uložen, i tovaryžstvie se skonává. §. 7. Propadením také statku k obci pro zločinstve že tovaryžstvie roztrhuje se, zjevné jest, totižto jestli-že by všecken statek tovaryše propaden a od obce vzat byl; nebo když na jeho miesto jiný vstupuje, již ten první za mrtvého, totiž neužitečného jmien bývá. §. 8. Item kdyby některý z tovaryšuov těžkými dluhy příliš obtiežen jsa statku svého postaupil a z té příčiny pro obecné neb obzvláštnie dluhy statek jeho byl by prodán, tovaryžstvie ruší se. Ale v této příhodě jestli-že by ještě v tovaryžstvie svolili se, vidí se, že nové tovaryžstvie mezi nimi začíná se. §. 9. O tom ptáno bylo, měl-li by tovaryš obviniti tovaryše svého toliko proto, kdyby jakau lest učinil, jako ten, kdož by u sebe sklad činiti dopustil, čili také pro vinu, totiž pro lenost a nedbanlivost? obdrženo jest z práva, že také z viny obžalován býti má. Vina pak ta ne k přílišné pilnosti vztažena býta má; dostiť zajisté jest, aby takovau pilnost při věcech obecních přičinil, jakovauž při věcech vlastních svých mievá; nebo kdož nepilného tovaryše k sobě přijiemá, sám sobě vinu dávati a přičítati to má.

Kapitola dvacátá sedmá.

O poručení neb rozkazu.

Poručenie děje se paterým obyčejem: nebo pro svau toliko příčinu někdo poručenie činí, neb pro svau i tvau, neb pro cizí toliko, svau a cizí, neb pro tvau a cizí. Jestli-že z příčiny tvé toliko rozkaz děje se, daremní jest to rozkaz, a z té příčiny žádný závazek ani z rozkazu obviněnie

vos actio nascitur. §. 1. Mandantis tantum gratia intervenit mandatum, veluti si quis tibi mandet, ut negotia eius gereres, vel ut fundum ei emeres, vel ut pro eo sponderes. §. 2. Tua et mandantis, veluti si mandet tibi, ut pecuniam sub usuris crederes ei, qui in rem ipsius mutuaretur; aut si, volente te agere cum eo ex fideiussoria causa, mandet tibi, ut cum reo agas periculo mandantis; vel ut ipsius periculo stipuleris ab eo, quem tibi deleget in id, quod tibi debuerat. §. 3. Aliena autem causa intervenit mandatum, veluti si tibi mandet, ut Titii negotia gereres, vel ut Titio fundum emeres, vel ut pro Titio sponderes. §. 4. Sua et aliena, veluti si de communibus suis et Titii negotiis gerendis tibi mandet, vel ut sibi et Titio fundum emeres, vel ut pro eo et Titio sponderes. §. 5. Tua et aliena, veluti si tibi mandet, ut Titio sub usuris crederes; quodsi sine usuris crederes, aliena tantum gratia intercedit mandatum. §. 6. Tua tantum gratia intervenit mandatum, veluti si tibi mandet, ut pecunias tuas potius in emptiones praediorum colloces, quam foeneres, vel ex diverso, ut foeneres potius, quam in emptiones praediorum colloces. Cuius generis mandatum magis consilium est, quam mandatum, et ob id non est obligatorium, quia nemo ex consilio mandati obligatur, etiamsi non expediat ei, cui dabatur; cum liberum cuique sit, apud se explorare, an expediat consilium. Itaque si otiosam pecuniam domi te habentem hortatus fuerit aliquis, ut rem aliquam emeres, vel eam crederes, quamvis non expediat tibi, eam emisse, vel credidisse, non tamen tibi mandati tenetur. Et adeo haec ita sunt, ut quaesitum sit, an mandati teneatur, qui mandavit tibi, ut Titio pecuniam foenerares; sed obtinuit Sabini sententia, obligatorium esse in hoc casu mandatum, quia non aliter Titio credidisses, quam si tibi mandatum esset. §. 7. Illud quoque mandatum non est obligatorium, quod contra bonos mores est, veluti si Titius de furto, aut de damno faciendo, aut de iniuria facienda tibi mandet; licet enim poenam istius facit nomine praestiteris, non tamen ullam

z toho mezi vámi nepochází. §. 1. Rozkaz z příčiny rozkazujícího činí se, jako kdyby tobě někdo poručil neb rozkázal, aby práce jeho konal, neb aby mu dědinu kaupil, aneb za něho slíbil. §. 2. Z příčiny tvé a poraučejícího, jako kdyt by poručil, aby penieze na lichvu svěřil tomu, kterýž by k užitku jeho vypuojčoval; neb kdyby s ním činiti chtěl před saudem pro příčinu rukojemstvie, a on by tobě rozkázal, aby s obžalovaným činiti měl na škodu rozkazujícího; neb aby na škodu jeho zavázal sobě toho, kteréhožť oddělí, totiž u něhož tobě svuoj dluh odkázal. §. 3. Z cizí příčiny toliko děje se rozkaz, jako kdyť by někdo rozkázal, aby Ticiovi práce konal, neb aby Ticiovi dědinu kaupil, aneb za Ticia slíbil. §. 4. Z příčiny své a cizí, jako kdyť by o řiezení obecných věcí svých i Ticiových poraučel, neb aby jemu a Ticiovi dědinu kaupil, aneb za něho a za Ticia slíbil. §. 5. Z příčiny tvé a cizí, jako kdy by poručil, aby Ticiovi na lichvu uvěřil; nebo kdyby bez lichvy penieze svěřil, již z příčiny cizí toliko poručenie se děje. §. 6. Z příčiny tvé toliko rozkaz bývá, jako kdyť by rozkázal, aby penieze tvé na kupovánie dědin raději vynakládal, nežli aby lichvil, neb nazpět, aby penězi tvými raději lichvil, než by je na kupovánie dědin vynaložil. Takový rozkaz viece radda jest nežli rozkaz, a z té příčiny nezavazuje; nebo žádný pro raddu z rozkazu zavázán nebývá, by pak nebylo potřebie tomu, jemuž rozkázáno bylo; poněvadž jednomu každému svobodné jest, u sebe povážiti, byla-li by mu užitečna radda čili nic. Protož jestli-že by kdo tebe, penieze zbytečné majícího doma, napomienal, aby některau věc kaupil neb ji puojčil, ačkoliť by kaupiti neb puojčiti ji nebylo potřebie, však ten z rozkazu povinent nenie. A tak velmi toto pravé jest, až otázka byla, byl-li by rozkazem vinen ten, jenž tobě rozkázal, aby penieze Ticiovi na lichvu dal; ale smysl Sabinuo za právo vzat, že v této příčině rozkaz zavazující jest, nebo ne jinač by Ticiovi byl uvěřil, než jakžť by rozkázáno bylo. §. 7. Ten rozkaz také nezavazuje, kterýmž jest proti dobrým