derare, ut pro parte in se detur actio. §. 5. Fideiussores ita obligari non possunt, ut plus debeant, quam debet is, pro quo obligantur; nam et eorum obligatio accessio est principalis obligationis, nec plus in accessione esse potest, quam in principali re; at ex diverso, ut minus debeant, obligari possunt. Itaque, si reus decem aureos promiserit, fideiussor in quinque recte obligatur; contra vero non potest obligari. Item, si ille pure promiserit, fideiussor sub conditione promittere potest; contra vero non potest. Non solum enim in quantitate, sed etiam in tempore minus et plus intelligitur; plus est enim, statim aliquid dare, minus est, post tempus dare. §. 6. Si quis autem fideiussor pro reo solverit, eius reciperandi causa habet cum eo mandati iudicium. §. 7. Graece fideiussor plerumque ita accipitur: τῇ ἑμῇ πίστει κελεύω, λέγω, θέλω, sive βούλομαι; sed et, si φημι dixerit, pro eo erit, ac si dixerit Aéyo. §. 8. In stipulationibus fideiussorum sciendum est generaliter, hoc accipi, ut, quodcumque scriptum sit quasi actum, videatur etiam actum; ideoque constat, si quis se scripserit fideiussisse, videri omnia sollemniter acta.

TITULUS VICESIMUS SECUNDUS.

DE LITERARUM OBLIGATIONE.

Olim scriptura fiebat obligatio, quae nominibus" fieri dicebatur; quae nomina hodie non sunt in usu. Plane si quis debere se scripserit, quod ei numeratum non est, de pecunia minime numerata post multum temporis exceptionem opponere non potest; hoc enim saepissime constitutum est. Sic fit, ut et hodie, dum queri non potest, scriptura obligetur; et ex ea nascitur condictio, cessante scilicet verborum obligatione. Multum autem tempus in

za kohož rukojmím jest, čím platiti neměl, a sobě to přičietati má, poněvadž listem ciesaře Hadriana zpomoci sobě, a aby toliko z dielu obviněn byl, žádati mohl. §. 5. Rukojmové tak zavázáni býti nemohau, aby viece povinni byli dáti nežli ten dlužen jest, za kohož sau zavázáni; nebo závazek jejich jest přivětšení závazku hlavnieho, aniž v přivětšení viece býti muože, nežli v věci hlavní; ale na odpor aby méně dlužni byli, zavázáni býti mohau. Protož kdyby dlužník deset zlatých dáti slíbil, rukojmě k pěti zlatým právě zavazuje se, a na odpor zavázán býti nemuože. Item slíbil-li dlužník zprosta, tehdy rukojmie pod výminkau slíbiti muože; ale proti tomu jinač nemuože. Netoliko pak v dlužné summě, ale také v času méně neb viece rozumí se; viece zajisté jest hned nětco dáti, méně jest po času dáti. §. 6. Pakli by rukojmě za dlužníka nětco zaplatil, tehdy pro zase dosaženie toho před saudem obviniti ho má. §. 7.

(schází).

§. 8. V žádání rukojmuov věděti sluší, že to obecně se béře, aby, což koli by zapsáno bylo jako stalé, za to se drželo, jako by se tak stalo; a protož jestli-že by kdo zapsal, že jest slíbil, tu vědomé jest tak, jako by všecky věci pořádnou slavností vykonány byly.

Kapitola dvacátá druhá.

O závazcích listovních neb skrze list.

Závazek někdy piesmem neb zapsáním činěn býval, kterýžto ze jména činěný" slaul, a ta jména nynie v obyčeji nejsau. Jestli-že by kdo napsal, že jest dlužen, což mu dáno nenie, tehdy po mnohém času z peněz nečtených odporu položiti nemuože; nebo to častokrát ustanoveno jest. A tak i po dnes bývá, když z toho viniti nemuože, aby piesmem zavázán byl; ale z toho rodí se výminka, když závazek slov prodlévá se. Dlauhý pak

hac exceptione antea quidem ex principalibus constitutionibus usque ad quinquennium procedebat; sed ne creditores diutius possint suis pecuniis forsitan defraudari, per constitutionem nostram tempus coarctatum est, ut ultra biennii metas huiusmodi exceptio minime extendatur.

TITULUS VICESIMUS TERTIUS.

DE OBLIGATIONE CONSENSU.

Consensu fiunt obligationes in emptionibus venditionibus, locationibus conductionibus, societatibus, mandatis. §. 1. Ideo autem istis modis consensu dicitur obligatio contrahi, quia neque scriptura, neque praesentia omnimodo opus est, ac ne dari quicquam necesse est, ut substantiam capiat obligatio; sed sufficit, eos, qui negotium gerunt, consentire. §. 2. Unde inter absentes quoque talia negotia contrahuntur, veluti per epistolam, aut per nuntium. §. 3. Item in his contractibus alter alteri obligatur in id, quod alterum alteri ex bono et aequo praestare oportet, cum alioquin in verborum obligationibus alius stipuletur, alius promittat.

TITULUS VICESIMUS QUARTUS.

DE EMPTIONE ET VENDITIONE.

Emptio et venditio contrahitur, simulatque de pretio convenerit, quamvis nondum pretium numeratum sit, ac ne arrha quidem data fuerit, nam quod arrhae nomine datur, argumentum est emptionis et venditionis contractae. Sed haec quidem de emptionibus et venditionibus, quae sine scriptura consistunt, obtinere oportet; nam nihil a nobis in huiusmodi venditionibus innovatum est. In his autem, quae scriptura conficiuntur, non aliter perfectam esse emptionem et venditionem constituimus, nisi et instrumenta emptionis fuerint conscripta, vel manu propria contrahentium, vel ab alio quidem scripta, a contrahente

čas v tomto odporu za starodávna z ustanovenie ciesařských až do pěti let protahoval se; však aby věřitelé o své penieze déle snad připravováni nebyli, čas ten skrze ustanovenie naše ukrácen jest, tak aby takový odpor nad čas dvau let pořád zběhlých neprotahoval se.

Kapitola dvacátá třetí.

O závazku z společného svolenie.

Závazkové z svolenie bývají jako v kupování a prodávaní, v pronajiemání a najiemání, v tovaryžství, v rozkazích. §. 1. Proto pak praví se, že těmito spuosoby závazek z svolenie schází se, nebo ani zapsánie, ani přítomnosti všelijak potřebie jest; k tomu také nenie potřebie nětco dávati, aby závazek podstatu přijal; ale dcsti jest, aby ti, kteříž se zavazují, k tomu vespolek svolili. §. 2. A z té příčiny také mezi nepřítomnými závazkové takoví jako skrze list neb posla scházejí se. §. 3. Item v takových spolcích jeden druhému na to se zavazuje, což jeden druhému slušně a náležitě dáti musí, ješto V závazcích slov jiný žádá, a jiný slibuje.

Kapitola dvacátá čtvrtá.

O kupování a prodávání.

Kupovánie neb kup a prodaj schází se hned, jakž by nejprvé cenu smluveno bylo, byť pak ta cena dána ještě nebyla, a ani závdavek neb Božie peniez složen byl; nebo což koli miesto závdavku neb Božieho penieze dává se, to kupu a prodaje dokonalého znamenie i jistý duovod jest. Ale toto při kupováních a prodajích, kteříž bez zápisu stálost mají, zachováno býti musí; nebo při takových prodajích nic od nás obnoveno nenie. V těch pak kupích a prodajích, kteříž skrze zápisy dějí se, ustavili sme, aby ne jinač dokonalý trh s obojí strany byl, jediné leč by i hamfešt neb list smluvní toho kupu buď

autem subscripta, et, si per tabellionem fiant, nisi et completiones acceperint, et fuerint partibus absoluta. Donec enim aliquid ex his deest, et poenitentiae locus est, et potest emptor vel venditor sine poena recedere ab emptione. Ita tamen impune recedere eis concedimus, nisi iam arrharum nomine aliquid fuerit datum; hoc etenim subsecuto, sive in scriptis, sive sine scriptis venditio celebrata est, is, qui recusat adimplere contractum, si quidem emptor est, perdit, quod dedit, si vero venditor, duplum restituere compellitur, licet nihil super arris expressum est. §. 1. Pretium autem constitui oportet; nam nulla emptio sine pretio esse potest. Sed et certum pretium esse debet; alioquin, si ita inter aliquos convenerit, ut, quanti Titius rem aestimaverit, tanti sit empta, inter veteres satis abundeque hoc dubitabatur, sive constat venditio, sive non. Sed nostra decisio ita hoc constituit, ut, quotiens sic composita sit venditio, quanti ille aestimaverit, sub hac conditione staret contractus, ut, siquidem ipse, qui nominatus est, pretium definierit, omnimodo secundum eius aestimationem et pretium persolvatur, et res tradatur, ut venditio ad effectum perducatur, emptore quidem ex empto actione, venditore ex vendito agente; sin autem ille, qui nominatus est, vel noluerit, vel non potuerit pretium definire, tunc pro nihilo esse venditionem, quasi nullo pretio statuto. Quod ius, cum in venditionibus nobis placuit, non est absurdum, et in locationibus et conductionibus trahere. §. 2. Item pretium in numerata pecunia consistere debet. Nam in ceteris rebus an pretium esse possit, veluti homo, aut fundus, aut toga alterius rei pretium esse possit, valde quaerebatur. Sabinus et Cassius etiam in alia re putant posse pretium consistere. Unde illud est, quod vulgo dicebatur, per permutationem rerum emptionem et venditionem contrahi, eamque speciem emptionis venditionisque vetustissimam esse; argumentoque utebantur Graeco poeta Homero, qui aliqua parte exercitum Achivorum vinum sibi comparasse ait, permutatis quibusdam rebus, his verbis: