TITULUS DECIMUS SEXTUS.

DE VERBORUM OBLIGATIONE.

Verbis obligatio contrahitur ex interrogatione et responsione, cum quid dari fierive nobis stipulamur. Ex qua duae proficiscuntur actiones, tam condictio, si certa sit stipulatio, quam ex stipulatu, si incerta; quae hoc nomine inde utitur, quia stipulum apud veteres firmum appellabatur, forte a stipite descendens. §. 1. In hac re olim talia verba tradita fuerunt: spondes? spondeo; promittis? promitto; fidepromittis? fidepromitto; fideiubes? fideiubeo; dabis? dabo; facies? faciam. Utrum autem Latina an Graeca vel qua alia lingua stipulatio concipiatur, nihil interest, scilicet, si uterque stipulantium intellectum huius linguae habeat; nec necesse est, eadem lingua utrumque uti, sed sufficit, congruenter ad interrogatum respondere; quinetiam duo Graeci latina lingua obligationem contrahere possunt. Sed haec sollemnia verba olim quidem in usu fuerunt; postea autem Leoniana constitutio lata est, quae, sollemnitate verborum sublata, sensum et consonantem intellectum ab utraque parte solum desiderat, licet quibuscumque verbis expressus est. §. 2. Omnis stipulatio aut pure, aut in diem, aut sub conditione fit. Pure, veluti: quinque aureos dare spondes? idque confestim peti potest. In diem, cum adiecto die, quo pecunia solvatur, stipulatio fit, veluti: decem aureos primis calendis Martiis dare spondes? id autem, quod in diem stipulamur, statim quidem debetur: sed peti prius, quam dies veniat, non potest; ac ne eo quidem ipso die, in quem stipulatio facta est, peti potest, quia totus is dies arbitrio solventis tribui debet; neque enim certum est, eo die, in quem promissum est, datum non esse, priusquam is praetereat. §. 3. At si ita stipuleris: decem aureos annuos, quoad vivam, dare spondes? et pure facta obligatio intelligitur, et perpetuatur, quia ad tempus deberi non potest; sed heres petendo pacti exceptione

Kapitola šestnáctá.

→ závazcích z slov pocházejících.

Závazek slovy z otazovánie a odpoviedánie schází se, když aby nám nětco dáno bylo neb stalo se, spuosobem otázky žádáme. Z kteréhožto závazku dvoje žaloba pochází jedna z přípovědi věci jisté, kdyby žádost jistá byla, druhá z slibu, jestli-že by nejistá byla. §. 1. V té věci někdy slov takových užíváno bylo: slibuješ-li? slibuji; přiříkáš-li? přiříkám; slibuješ-li pod věrau? slibuji svau věrú; dáš-li? dám; učiníš-li? učiním. Kterým by pak koli, buď latinským, neb řeckým, aneb kterým koli jiným jazykem, žádánie a přiříkánie to stalo se, nic na tom nenie, kdyby toliko oba dva, ptající se i odpoviedající, tomu jazyku rozuměli; aniž potřebie jest obaum jednoho a téhož jazyka v tom užívati, ale dosti jest příslušně k otázkám odpoviedati; anobrž dva Řekové jazykem latinským závazek spolu učiniti mohau. Ale tato slavná slova někdy v užívání byla; potom pak Lvovo ustanovenie vypovědieno jest, kteréžto slavnost těch slov odjavše, smyslu a jednosvorného rozumu od obojí strany toliko žádá, kterými pak koli slovy vyneseno jest. §. 2. Všeliké k otázce slibovánie neb zprosta, neb na den, aneb pod výminkau bývá. Zprosta, jako: slibuješ-li mi dáti pět zlatých? a to hned upomienati se muože. Ke dni, kdyźť otázka a slib s přidáním dne, v němž by ten slib vykonán býti měl, jako: Slibuješ-li mi dáti deset zlatých prvnieho dne měsiece Března? to pak v dotazování přiminěnie dne, ačkoli hned dluhem bývá, však prvé, než by ten den přišel, napomienáno z něho býti nemuože, anobrž ani v ten den, do kteréhož slib k vyplnění odložen jest, ale celý ten den vuoli zaslibujícího dán býti má; aniž zajisté jistotné býti muože v ten den, do něhož odloženo jest, by dáno nebylo, prvé nežli by pominul. §. 3. Ale jestli-že bý takto slibu žádal: Slibuješ-li mi každého roku, dokud jsem živ, deset zlatých dávati?

submovebitur. §. 4. Sub conditione stipulatio fit, cum in aliquem casum differtur obligatio, ut, si aliquid factum fuerit, aut non fuerit, stipulatio committatur, veluti si Titius consul factus fuerit, quinque aureos dare spondes? si quis ita stipuletur: si in Capitolium non ascendero, dare spondes? perinde erit acsi stipulatus esset, cum morietur, dari sibi. Ex conditionali stipulatione tantum spes est debitum iri, eamque ipsam spem transmittimus, si, priusquam conditio existat, mors nobis contigerit. §. 5. Loca etiam inseri stipulationi solent, veluti: Carthagine dare spondes? quae stipulatio, licet pure fieri videatur, tamen re ipsa habet tempus iniectum, quo promissor utatur ad pecuniam Carthagine dandam. Et ideo, si quis ita Romae stipuletur: hodie Carthagine dare spondes? inutilis erit stipulatio, cum impossibilis sit repromissio. §. 6. Conditiones, quae ad praeteritum vel ad praesens tempus referuntur, aut statim infirmant obligationem, aut omnino non differunt, veluti: si Titius consul fuit, vel: si Maevius vivit, dare spondes? nam si ea ita non sunt, nihil valet stipulatio; sin autem ita se habent, statim valet; quae enim per rerum naturam certa sunt, non morantur obligationem, licet apud nos incerta sint. §. 7. Non solum res in stipulatum deduci possunt, sed etiam facta: ut si stipulemur, fieri aliquid, vel non fieri. Et in huiusmodi stipulationibus optimum erit poenam subiicere, ne quantitas stipulationis in incerto sit, ac necesse sit actori probare, quid eius intersit. Itaque si quis, ut fiat aliquid, stipuletur, ita adiici poena debet: si ita factum non erit, tunc poenae nomine decem aureos dare spondes? Sed si, quaedam fieri, quaedam non fieri, una eademque conceptione stipuletur, clausula erit huiusmodi adiicienda: si adversus ea factum erit, sive quid ita factum non erit, tunc poenae nomine decem aureos dare spondes?

tu závazek i zprosta učiněn býti rozumí se i věčně trvati má, nebo na čas nemuož ten dluh býti; však dědic z toho napomienaje, odporem smlauvy zavržen bude. §. 4. Pod výminkau slibu žádánie a přirčenie bývá, když do nějaké příhody závazek odkládá se, jako, stane-li se co neb nestane, aby slib přirčený plněn byl, jako: Bude-li Ticius purgkmistrem učiněn, slibuješ-li mi dáti pět zlatých? kdyby někdo přirčenie žádal takto: Nepřijdu-li na zámek římský Capitolium, slibuješ-li dáti? rovně takto bude, jako by žádal, když umře, aby mu po smrti dáno bylo. Z výminečného slibu žádání naděje toliko jest, že dluh jest, a tu naději na dědice přenášíme, jestli-že by prvé, nežli výminka byla, smrt nás zachvátila. §. 5. Též i miesta v takovém slibu žádání pokládají se, jako: Slibuješ-li mi dáti v městě řečeném Carthago? kteréžto žádánie ačkoli zprosta se býti vidí, však v skutku čas položený má, jehož by ten, kdož slib činí, v dání peněz v městě Carthago užívati mohl. A protož kdyby kdo v Římě jsa takto přirčenie žádal: Slibuješ-li dnes v Carthago dáti? neužitečná žádost bude, proto že zaslíbenie nemožné jest. §. 6. Výminky, kteréž k přítomnému neb pominulému času vztahují se, neb hned závazek ten ruší aneb ovšem ho neprotahují, jako: byl-li Ticius purgkmistrem, neb živ-li jest Mevius, slibuješ-li dáti? nebo jestli-že ty věci tak v pravdě nejsau, tehdy neužitečné a nestalé jest slibu žádánie; pakli tak v skutku jsau, hned mocné jest; nebo které věci v přirození jsau jisté, ty závazku nemeškají, by pak u nás nejisté byly. §. 7. Netoliko pak věci, ale také účinkové v žádánie a přiřikánie uvedeni býti mohau; jako kdybychom žádali, aby se nětco stalo neb nestalo. A v takových závazcích veyborné bude pokutu přidati, aby velikost žádánie slibu v nejistotě nebyla, a aby žalobníku, že by ta věc jemu náležela, dovoditi potřebie nebylo. Protož žádal·li by kdo, aby se nětco stalo, tak pokuta přidána býti má: jestli-že se tak nestane, tehdy slibuješ-li pokuty deset zlatých? Ale žádal-li by kdo po.

TITULUS DECIMUS SEPTIMUS.

DE DUOBUS REIS STIPULANDI ET PRO

MITTENDI.

Et stipulandi, et promittendi duo pluresve rei fieri possunt. Stipulandi ita, si post omnium interrogationem promissor respondeat: spondeo, ut puta cum, duobus separatim stipulantibus, ita promissor respondeat: utrique vestrum dare spondeo; nam, si prius Titio spoponderit, deinde, alio interrogante, spondeat, alia atque alia erit obligatio, nec creduntur duo rei stipulandi esse. Duo pluresve rei promittendi ita fiunt: Maevi, quinque aureos dare spondes? Sei, eosdem quinque aureos dare spondes? si respondeant singuli separatim spondeo. §. 1. Ex huiusmodi obligationibus et stipulantibus solidum singulis debetur, et promittentes singuli in solidum tenentur. In utraque tamen obligatione una res vertitur; et vel alter debitum accipiendo, vel alter solvendo, omnium perimit obligationem, et omnes liberat. §. 2. Ex duobus reis promittendi, alius pure, alius in diem, vel sub conditione obligari potest; nec impedimento erit dies aut conditio, quo minus ab eo, qui pure obligatus est, petatur.

TITULUS DECIMUS OCTAVUS.

DE STIPULATIONE SERVORUM

Servus ex persona domini ius stipulandi habet; sed hereditas in plerisque personae defuncti vicem sustinet: ideoque, quod servus hereditarius ante aditam hereditatem stipulatur, acquirit hereditati, ac per hoc etiam heredi postea facto acquiritur. §. 1. Sive autem domino,