všecky věci napravujíce, vládařstvie statku proti kšaftu i podle kšaftu jakožto z potřeby ustanovené, též bez kšaftu jako dětem a jako pořádným dopustili sme; které pak veypovědi saudcem na miestě pátém, totižto jako deset osob, položero bylo, to pobožným úmyslem a v krátkosti řeči zbytečné býti sme ukázali; nebo jakož předpověděné obdrženie statku deset osob nad cizího propustitele představovalo, tak ustanovenie naše, kteréž o vybeyvání a propuštění dětí učinili sme, všem rodičuom, a týmž propauštiteluom moc propuštěnie dalo, tak aby to propuštěnie jejich obzvláštnie takové privilegium v sobě mělo a svrchu řečené drženie statku zbytečné a marné bylo. Protož odjavše páté obdrženie statku, na šestý stupeň totéž přivedli sme a páté v počtu učinili, kteréž saudce nejbližším příbuzným zaslibuje. §. 5. A jakož drženie statku na sedmém miestě bylo osobám jakožto z rodiny a na osmém jako děti obhájce i manželky jeho a rodičové jejich, to oboje skrze ustanovenie naše o právu obhájcuov učiněném docela vyprázdnili sme; nebo poněvadž ku podobenství nápadu z přirozenie svobodných nápady osvobozencuov položili sme, kteréž až do pátého stupně toliko ukrátili sme, aby mezi svobodnými a osvobozenci rozdiel nějaký byl: dostit tehdy na tom mají tak proti kšaftu drženie statku jako pořádní a příbuzní, jejichžto práva, všelikau nesnáz a zmatečný omyl toho dvojieho drženie statku zavrhauce, osobiti sobě mohau. §. 6. Druhé pak obdrženie statku, kteréž muži a manželce naležité slove a na devátém miestě mezi starými statkuov držiteli položeno bylo, i v moci jeho zachovali sme, i na vyšším miestě, to jest šestém položili sme je. Desáté pak statku vládnutie neb drženie, kteréž jako příbuzným propauštějícího náležité bylo, pro příčiny již vyčtené hodně odjali sme, aby šestero toliko obdrženie statku pořádné v moci své podstatné zuostávalo. §. 7. Sedmé drženie statku po jiných pokládá se, kteréž saudcové veybornau příčinau uvedli; nejposléze zajisté těm obdrženie statku také dopauští se, jimž aby

veniunt, neque iis, quae ex testamento sunt, praetor stabili iure connumeravit, sed quasi ultimum et extraordinarium auxilium, prout res exigit, accommodavit, scilicet his, qui ex legibus, senatusconsultis, constitutionibus principum ex novo iure, vel ex testamento, vel ab intestato veniunt. §. 8. Cum igitur plures species successionum praetor introduxisset, easque per ordinem disposuisset, et in unaquaque specie successionis saepe plures exstent dispari gradu personae: ne actiones creditorum differrentur, sed haberent quos convenirent, et ne facile in possessionem bonorum defuncti mitterentur et eo modo sibi consulerent, ideo petendae bonorum possessioni certum tempus praefinivit. Liberis itaque et parentibus tam naturalibus quam adoptivis in petenda bonorum possessione anni spatium, ceteris centum dierum dedit. §. 9. Et si intra hoc tempus aliquis bonorum possessionem non petierit, eiusdem gradus personis accrescit; vel, si nemo sit deinceps, ceteris perinde bonorum possessionem ex successorio edicto pollicetur, acsi is, qui praecedebat, ex eo numero non esset. Si quis itaque delatam sibi bonorum possessionem repudiaverit, non, quousque tempus bonorum possessioni praefinitum excesserit, expectatur, sed statim ceteri ex eodem edicto admittuntur. §. 10. In petenda autem bonorum possessione dies utiles singuli considerantur. Sed bene anteriores principes et huic causae providerunt, ne quis pro petenda bonorum possessione curet, sed quocumque modo si admittentis eam iudicium (intra statuta tamen tempora) ostenderit, plenum habeat earum beneficium.

dáno bylo, právem neb radním svolením aneb ustanovením ciesařským rozkázáno jest, kteréž ani mezi obdržením statku „bez kšaftu," ani mezi těmi „podle kšaftu" saudce stalým právem nepoložil, ale jakožto poslednie a mimo pořádnou pomoc, tak jakž ta věc žádá, připojil, totiž těm, kteříž z práva neb z svolenie radních, z ustanovenie ciesařských, z nového práva podle kšaftu neb bez kšaftu k drženie statku přicházejí. §. 8. Poněvadž tehdy saudce mnohé zpuosoby nápadnosti uvedl a podle pořádku je nařiedil, také v jednom každém spuosobu nápadnosti častokrát mnohé osoby nerovného stupně jsau: aby žaloby věřiteluov neprodlévaly se, ale měli koho napomienati, a aby v drženie statku člověka mrtvého snadně se neuvazovali a tak aby sobě dluhy platili, protož k obdrženie statku saudce čas jistý ustanovil. A tak dětem i rodičuom, tak přirozeným jako zvoleným, v napomienání z vládařstvie statku celý rok, jiným pak přirozeným, krevním neb příbuzným přáteluom, sto dnuov, to jest čtrnácte nedělí dva dní dal. §. 9. A jestli-že v tom času z drženie statku někdo nenapomienal, tehdy osobám téhož stupně přibývá, neb, kdyby žádného nebylo, tehdy jiným rovně tak podle nápadní veypovědi drženie statku zaslibuje se, jako by ten, kterýž předcházel, z toho počtu nebyl. Protož jestli-že by kdo podané sobě drženie statku od sebe odvrhl, tu pominutie času k držení statku uloženého neočekává se, ale hned jiní dědicové podle teyž veypovědi připauštějí se. §. 10. V napomienání pak z drženie statku užiteční dnové jeden každý obzvláštně šetří se. Ale předešlí ciesařové i tuto příčinu dobře opatřili, aby někdo o napomienánie z vládařstvie statku nepečoval, ale kterým by koli spuosobem (v uložených časích) ukázal, že by je k saudu připustiti chtěl, aby plné dobrodinie toho měl.

TITULUS UNDECIMUS.

DE ACQUISITIONE PER ARROGATIONEM.

Est et alterius generis per universitatem successio, quae neque lege duodecim tabularum, neque praetoris edicto, sed eo iure, quod consensu receptum est, introducta est. §. 1. Ecce enim, cum paterfamilias sese in arrogationem dat, omnes res eius corporales et incorporales, quaeque ei debitae sunt, arrogatori ante quidem pleno iure acquirebantur, exceptis his, quae per capitis deminutionem pereunt, quales sunt, operarum obligationes, et ius agnationis; usus etenim et ususfructus, licet his antea connumerabantur, attamen capitis deminutione minima eos tolli nostra prohibuit constitutio. §. 2. Nunc autem nos eandem acquisitionem, quae per arrogationem fiebat, coarctavimus ad similitudinem naturalium parentum. Nihil etenim aliud, nisi tantummodo ususfructus, tam naturalibus patribus quam adoptivis per filios familias acquiritur in his rebus, quae extrinsecus filiis obveniunt, dominio eis integro servato; mortuo autem filio arrogato in adoptiva familia, etiam dominium eius ad arrogatorem pertransit, nisi supersint aliae personae, quae ex nostra constitutione patrem in his, quae acquiri non possunt, antecedunt. §. 3. Sed ex diverso, pro eo, quod is debuit, qui se in adoptionem dedit, ipso quidem iure arrogator non tenetur, sed nomine filii convenietur, et, si noluerit eum defendere, permittitur creditoribus per competentes nostros magistratus, bona, quae eorum cum usufructu futura fuissent, si se alieno iuri non subiecissent, possidere et legitimo modo ea disponere.

Kapitola jedenáctá.

O dosahování a nabývání statku skrze ciesařské zvolenie.

Jest i jiný nápad skrze obecnost, kterýž ani právem starým, ani veypovědí saudce, ale svolením vší obce za obyčej vzatým uveden jest. §. 1. Nebo když člověk hospodář někomu v zalíbenie dával se, tehdy všecky mohovité i nemohovité věci jeho, kteréžkoli jemu povinné jsau, zvolujícímu otci plným právem za starodávna nabeyvány a dosahovány byly, kromě těch, kteréž ponížežením stavu hynau, jako ty, kteréž jsau diela služebničie, služební závazkové, a právo krevnosti, ješto ty věci obhájcuom povinné jsau; užívánie pak a užitku branie ačkoli těm předřečeným věcem někdy přičítány byly, však ustanovenie naše tomu zabránilo, aby skrze nejmenšie poníženie stavu nebylo odjiemáno. §. 2. My také totéž dosahovánie statku skrze zvolenie již sme uskrovnili ku podobenství přirozených rodičuov. Nic jiného zajisté tak přirozeným rodičuom jako zalibujícím otcuom skrze syny přirozené neb zvolené v těch věcech, jichž synové zevnitřně docházejí, nenáleží, jediné toliko užitku bránie, však vlastnie panstvie aby jim, totiž synuom, celé zachováno bylo; pakli by syn zvolený v rodu zalibujícího otce umřel, tehdy také panstvie jeho k zvolujícímu otci přichází, leč by některé jiné osoby pozuostávaly, kteréž podle ustanovenie našeho v těch věcech, ješto dosahovati se nemohau, otce předcházejí. §. 3. Ale na odpor toho, což ten, kterýž sebe v zalíbenie dal, dlužen byl, zvolující pán tím povinen nenie, a to z práva, ale jménem syna obžalován bude, a nechtěl-li by ho hájiti, tehdy věřiteluom skrze slušné auřady naše dopauští se, aby statkem, kterýž pro něho v užívání býti měl, kdyby se cizí moci byl nepoddal, vládli a právem pořádným jej řiedili.