babeatur, cui assignatus est, et ceteri liberi, qui ipsi quoque ad eadem bona, nulla assignatione interveniente, pariter admitterentur, nihil iuris in his bonis habeant; sed ita demum pristinum ius recipiunt, si is, cui assignatus est, decesserit nullis liberis relictis. §. 1. Nec tantum libertum, sed etiam libertam, et non tantum filio nepotive, sed etiam filiae neptive assignare permittitur. §. 2. Datur autem haec assignandi facultas ei, qui duos pluresve liberos in potestate habebit, ut eis, quos in potestate habet, assignare ei libertum libertamve liceat. Unde quaerebatur, si eum, cui assignaverit, postea emancipaverit, num evanescat assignatio? sed placuit evanescere, quod et Iuliano et aliis plerisque visum est. §. 3. Nec interest, testamento quis assignet, an sine testamento; sed etiam quibuscumque verbis hoc patronis permittitur facere, ex ipso senatusconsulto, quod Claudianis temporibus factum est, Suillo Rufo et Osterio Scapula consulibus.

TITULUS DECIMUS.

DE BONORUM POSSESSIONIBUS.

Ius bonorum possessionis introductum est a praetore emendandi veteris iuris gratia. Nec solum in intestatorum hereditatibus vetus ius eo modo praetor emendavit, sicut supra dictum est, sed in eorum quoque, qui testamento facto decesserint; nam si alienus postumus heres fuerit institutus, quamvis hereditatem iure civili adire non poterat, cum institutio non valebat, honorario tamen iure bonorum possessor efficiebatur, videlicet cum a praetore adiuvabatur. Sed et hic a nostra constitutione hodie recte heres instituitur, quasi et iure civili non incognitus. §. 1. Aliquando tamen neque emendandi, neque impugnandi veteris iuris, sed magis confirmandi gratia pollicetur bonorum possessionem; nam

muože, aby po smrti jeho sám ten za obhájce jmien byl, jemuž on prvé odevzdán jest, a jiní děti, kteříž by také k témuž statku, kdyby žádného odevzdánie bylo nepřišlo, spolu byli připuštěni, aby v tom statku práva žádného neměli; ale tak teprv prvotnie právò zase přijiemají, jestli-že by ten, jemuž odevzdán jest, žádných dětí nepozuostaviv umřel. §. 1. Aniž pak toliko osvobozence, ale také osvobozenau, a ne toliko synu neb vnuku, ale také dceři neb vnučce odevzdati dopauští se. §. 2. A tato svoboda odevzdávánie dává se tomu, kterýž dvé neb viece dětí v moci mieti bude, aby těm, kteréž v moci má, osvobozence neb osvobozenau oddati mohl. Z té příčiny tázáno bylo, kdyby toho, jemuž oddal, potom propustil à vybyl, zdali by to odevzdánie zmizelo? i líbilo se, aby zmizelo, což i Julianovi i jiným mnohým vidělo se. §. 3. Aniž co na tom jest, kšaftem-li by kdo čili bez kšaftu odevzdával, ale také kterýmiž koli slovy obhájcuom to učiniti dopauští se, podle radnieho svolenie toho, kteréž za časuov Claudiana od Suilla Rufa a Osteria Skapula, purgkmistruov římských, učiněno jest.

Kapitola desátá.

O vládařství neb držení statku.

Právo vládnutie statkem neb obdrženie jeho uvedeno jest od saudce pro napravenie práva starého. A aniž toliko při dědictvích lidí bez kšaftu umierajících staré právo tím spuosobem, jakož svrchu povědieno, saudce napravil, ale při dědictví těch také, kteříž by po učiněném kšaftu umierali; nebo kdyby cizí dědic na sirobu rozený byl ustanoven, ačkoli v dědictvie podle práva městského uvázati se nemohl, proto že nařiezenie to moci nemělo, avšak auřadným právem statek vládařsky obdržíval, totižto když od saudce pomoc měl. Ale i ten od ustanovenie našeho pravě dědicem učiněn bývá, ačkoli i právu městskému neznámý. §. 1. Však někdy ne pro napravenie ani zkaženie, ale viece pro potvrzenie starého práva

illis quoque, qui recte facto testamento heredes instituti sunt, dat secundum tabulas bonorum possessionem; item ab intestato suos heredes et agnatos ad bonorum possessionem vocat; sed et, remota quoque bonorum possessione, ad eos hereditas pertinet iure civili. §. 2. Quos autem praetor solus vocat ad hereditatem, heredes quidem ipso iure non fiunt, (nam praetor heredem facere non potest; per legem enim tantum, vel similem iuris constitutionem heredes fiunt, veluti per senatusconsultum et constitutiones principales); sed cum eis praetor dat bonorum possessionem, loco heredum constituuntur, et vocantur bonorum possessores. Adhuc autem et alios complures gradus praetor fecit in bonorum possessionibus dandis, dum id agebat, ne quis sine successore moriatur; nam angustissimis finibus constitutum per legem duodecim tabularum ius percipiendarum hereditatum praetor ex bono et aequo dilatavit. §. 3. Sunt autem bonorum possessiones ex testamento quidem hae: Prima, quae praeteritis liberis datur, vocaturque contra tabulas; secunda, quam omnibus iure scriptis heredibus praetor pollicetur, ideoque vocatur secundum tabulas. Et cum de testamentis prius locutus est, ad intestatos transitum fecit. Et primo loco suis heredibus, et his, qui ex edicto praetoris suis connumerantur, dat bonorum possessionem, quae vocatur unde liberi; secundo legitimis heredibus; tertio decem personis, quas extraneo manumissori praeferebat (sunt autem decem personae hae: pater, mater, avus, avia, tam paterni, quam materni; item filius, filia, nepos, neptis tam ex filio, quam ex filia; frater, soror, sive consanguinei, sive uterini); quarto cognatis proximis; quinto tamquam ex familia; sexto patrono et patronae, liberisque eorum et parentibus; septimo viro et uxori; octavo cognatis manumissoris. §. 4. Sed eas quidem praetoria induxit iurisdictio; nobis tamen nihil incuriosum praetermissum est, sed nostris constitutionibus omnia corrigentes, contra tabulas quidem et secundum tabulas bonorum possessiones admisimus, utpote necessarias constitutas, nec non

obdrženie statku saudce zaslibuje; nebo i těm také, kteříž pravě kšaftem učiněným dědicové ustanoveni jsau, podle téhož kšaftu obdrženie statku dává; item umřel-li by kdo bez kšaftu, tehdy vlastních dědicuov a přirozených přátel k obdržení statku povolává; také i po obdržení statku k nim dědictvie přináleží z práva městského. §. 2. Kterých pak saudce sám k dědictví volá, ti dědicové z práva nebývají (proto že saudce dědice činiti nemuože; ale skrze práva toliko neb podobné ustanovenie právnie, jako skrze radnie snešenie a ustanovenie ciesařské, dědicové činěni bývají); než když saudce vládařstvie neb drženie statku jim dává, již na miestě dědicuov ustanovují se a držitelé neb vládaři statku slovau. Ještě pak i jiné velmi mnohé stupně v dávání vládařstvie statku saudce učinil, péči o to maje, aby někdo bez náměstka neb nápadníka neumřel; když staré právo v přijiemání dědictvie náramně úzkými mezemi sevřené též saudce podle slušnosti a náležitosti rozšířil. §. 3. Drženie pak statku podle kšaftu jsau tato: Prvnie, kteréž dětem v kšaftu zamlčeným dává se, a proti kšaftu slove; druhé, kteréž všem z práva ustanoveným dědicuom saudce zaslibuje, a protož podle kšaftu jmenuje se. A jakož prvé o kšaftích mluvil, již o bez kšaftu scházejících vypravovati bude. Nejprvé pak vlastním dědicuom, a těm, kteříž z veypovědi saudce mezi vlastními počítají se, vládnutie statku dává, kteréžto jako děti slove; druhé pořádným dědicuom, to jest přirozeným krevním přáteluom; třetie desieti osobám, kteréž cizímu propustiteli představoval (těch pak deset osob jsau tyto: otec, máti, děd, bába, tak po otci jako po mateři; item syn, dcera, vnuk, “nučka, tak od syna jako od dcery; bratr, sestra buď krevní neb vlastní); čtvrté příbuzným nejbližším; páté jako těm kteříž by jako z rodiny byli; šesté obhájci samému neb samé, dětem i rodičuom jejich; sedmé muži i manželce jeho; osmé příbuzným v svobodu propauštějícího. §. 4. Ale tyto osoby saudnie právo ustanovilo; však my nic nezpraveného nezanechavše, ale ustanovením naším

ab intestato unde liberi et unde legitimi bonorum possessiones; quae autem in praetoris edicto quinto loco posita fuerat, id est unde decem personae, eam pio proposito et compendioso sermone supervacuam ostendimus: cum enim praefata bonorum possessio decem personas praeponebat extraneo manumissori, nostra constitutio, quam de emancipatione liberorum fecimus, omnibus parentibus eisdemque manumissoribus, contracta fiducia, manumissionem facere dedit, ut ipsa manumissio eorum hoc in se habeat privilegium, et supervacua fiat praedicta bonorum possessio. Sublata igitur praefata quinta bonorum possessione, in gradum eius sextam antea bonorum possessionem induximus, et quintam fecimus, quam praetor proximis cognatis pollicetur. §. 5. Cumque antea septimo loco fuerat bonorum possessio tamquam ex familia, et octavo unde liberi patroni patronaeque et parentes eorum, utramque per constitutionem nostram, quam de iure patronatus fecimus, penitus vacuavimus; cum enim ad similitudinem successionis ingenuorum libertinorum successiones posuimus, quas usque ad quintum tantummodo gradum coarctavimus, ut sit aliqua inter ingenuos et libertos differentia, sufficit eis tam contra tabulas bonorum possessio, quam unde legitimi et unde cognati, ex quibus possint sua iura vindicare, omni scrupulositate et inextricabili errore duarum istarum bonorum possessionum resoluta. §. 6. Aliam vero bonorum possessionem, quae unde vir et uxor appellatur, et nono loco inter veteres bonorum possessiones posita fuerat, et in suo vigore servavimus, et altiore loco, id est sexto, eam posuimus. Decima veteri bonorum possessione, quae erat unde cognati manumissoris, propter causas enarratas, merito sublata: ut sex tantummodo bonorum possessiones ordinariae permaneant, suo vigore pollentes. §. 7. Septima eas secuta, quam optima ratione praetores introduxerunt; novissime enim promittitur edicto his etiam bonorum possessio, quibus ut detur, lege vel senatusconsulto vel constitutione comprehensum est, quam neque bonorum possessionibus, quae ab intestato