šímu pánu dvadcíti let svobodu služebníku svému kšaftem dávati propuojčujeme, než kdyby v 17ti letech byl a k 18tému letu přišel. Nebo poněvadž starožité právo tomu věku i za jiné prositi a přimlauvati se dopustilo, proč by také dokonalá stálost saudu neb rozumu jejich v tom spomáhati neměla, aby i k dání svobod služebníkuom svým postačiti nemohla?

Kapitola sedmá.

O zrušení práva Fusia Kaninia.

Podle práva Fusia Kaninia s strany propuštěnie kšaftem služebníkuov jistý spuosob ustanoven jest. Kteréžto právo, jakožto svobodám překážku činící a některak závistivé, zkaziti a zrušiti uložili sme, poněvadž dosti nelidská věc byla, aby živí lidé všecku čeleď neb rodinu svau darovati svobodau, leč-by jiná příčina svobodě překážela, moc měli, umírajícím pak aby tatáž moc odjímána býti měla.

Kapitola osmá.

O těch osobách, kteréž samy svoji, neb
v jiného moci jsau.

Pokládá se teď opět rozdiel jiný o právu osob. Nebo některé osoby samy v své moci, jiné také cizí moci poddány sau. A opět z těch, kteréž cizí moci poddány sau, jiné v moci rodičuov, a jiné v moci pánuov svých zuostávají. Nejprvé pak o těch osobách, kteréž cizímu právu poddány sau, vizme: nebo jestliže poznáme, které ty osoby sau, tehdy spolu porozumíme, které by osoby samy v své moci byly. Prvé pak mluviti budeme o těch, ježto v moci pánuov jsau. §. 1. Protož v pánov svých moci služebníci postaveni sau; kterážto moc z práva všech národuov obecného pochází: u všech zajisté národuov jednostejně znamenati muožeme, že páni nad služebníky svými moc života i smrti mají; a cožkoli skrze služebníka dosahuje se, to pánu jeho dostává se.

sine causa legibus cognita, et supra modum in servos suos saevire. Nam ex constitutione divi Pii Antonini, qui sine causa servum suum occiderit, non minus puniri iubetur, quam qui servum alienum occiderit. Sed et maior asperitas dominorum eiusdem principis constitutione coërcetur; nam consultus a quibusdam praesidibus provinciarum de his servis, qui ad aedem sacram, vel ad statuas principum confugiunt, praecepit, ut, si intolerabilis videatur dominorum saevitia, cogantur servos bonis conditionibus vendere, ut pretium dominis daretur; et recte: expedit enim reipublicae, ne quis rem suam male utatur. Cuius rescripti, ad Aelium Marcianum emissi, verba haec sunt: Dominorum quidem potestatem in suos servos illibatam esse oportet, nec cuiquam hominum ius suum detrahi; sed dominorum interest, ne auxilium contra saevitiam, vel famem, vel intolerabilem iniuriam denegetur his, qui iuste deprecantur. Ideoque cognosce de querelis eorum, qui ex familia Iulii Sabini ad statuam confugerunt; et, si vel durius habitos, quam aequum est, vel infami iniuria affectos cognoveris, veniri iube, ita ut in potestatem domini non revertantur. Qui Sabinus, si meae constitutioni fraudem fecerit, sciet, me admissum severius execu

turum.

TITULUS NONUS.

DE PATRIA POTESTATE.

In potestate nostra sunt liberi nostri, quos ex iustis nuptiis procreavimus. §. 1. Nuptiae autem sive matrimonium est viri et mulieris coniunctio, individuam consuetudinem vitae continens. §. 2. Ius autem potestatis, quod in liberos habemus, proprium est civium Romano

§. 2. Ale času tohoto žádným lidem, pod panstvím naším bydlejícím, nad služebníky jejich zuořivosti provoditi nad obyčej, bez příčiny právem uznané, nedopauštíme. Nebo podle ustanovenie slavného ciesaře Pia Antonina, kdož by bez příčiny služebníka svého zabil, neméně pokutován býti má, než jako by služebníka cizího zamordoval. Netoliko pak to, ale většie zuořivost pánuov ustanovením téhož ciesaře skrocuje se; ten zajisté řečený ciesař, od některých vládařuov krajin za radu žádán jsa z strany těch služebníkuov, kteříž do kostela, neb k obrazu ciesařovu utiekají, rozkázal, aby, viděla-li by se přísnost pánuov nesnesitedlná býti, k prodání služebníkuov svých slušným trhem nuceni byli, a ta mzda pánuom dána byla; což jistě pravé jest: nebo všie obci opatrovati jest potřebie, aby věci své někdo zle neužíval. Kteréhožto odepsánie k Aeliovi Marcianovi poslaného slova jsau tato: Ačkoli moc pánuov nad služebníky jejich celá, nezrušená, a aniž komu z lidí právo jeho odjiemáno býti má; však pánuom to vlastně přináleží, aby pomoc proti přísnosti, neb hladu, aneb nesnesitelné křivdě nebyla odepřína těm, kteříž ji spravedlivě žádají. A protož žaloby těch, kteříž z čeledi Julia Sabina k obrazu ciesařovu se utekli, vyslyše uznej, a jestliže by přielišněji nad slušnost utištěné, aneb, že by jim lehkomyslná křivda se stala, právě poznał: tehdy prodati je rozkaž, tak aby v moc pánuov těch zase nenavracovali se. Kterýžto Sabinus, jestliže by toto ustanovenie zlehčil neb zrušil, věděti má, že pro ten veystupek přísněji jej pokutovati budu.

Kapitola devátá.

O moci otcovské.

V moci naší jsau děti, to jest synové a dcery naše, kteréž z pořádného sňatku, to jest manželstva, zplodili sme. §. 1. Sňatek neb manželstvie jest spojenie muže a ženy, nerozdielné obcovánie života v sobě zdržující. §. 2. Právo pak moci to, kteréž nad dětmi našimi máme, řím

rum: nulli enim alii

sunt homines, qui talem in liberos habeant potestatem, qualem nos habemus. §. 3. Qui igitur ex te et uxore tua nascitur, in tua potestate est. Item qui ex filio tuo et uxore eius nascitur, id est nepos tuus et neptis, aeque in tua sunt potestate, et pronepos et proneptis, et deinceps ceteri. Qui tamen ex filia tua nascitur, in tua potestate non est, sed in patris eius.

TITULUS DECIMUS.

DE NUPTIIS.

Iustas autem nuptias inter se cives Romani contrahunt, qui secundum praecepta legum coëunt, masculi quidem puberes, feminae autem viripotentes, sive patresfamilias sint, sive filiifamilias, dum tamen filiifamilias consensum habeant parentum, quorum in potestate sunt; nam hoc fieri debere, et civilis et naturalis ratio suadet in tantum, ut iussum parentis praecedere debeat. Unde quaesitum est, an furiosi filia nubere, aut furiosi filius uxorem ducere possit? Cumque super filio variabatur, nostra processit decisio, qua permissum est, ad exemplum filiae furiosi filium quoque posse, et sine patris interventu, matrimonium sibi copulare secundum datum ex nostra constitutione modum. §. 1. Ergo non omnes nobis uxores ducere licet; nam quarundam nuptiis abstinendum est. Inter eas enim personas, quae parentum liberorumve locum inter se obtinent, nuptiae contrahi non possunt, veluti inter patrem et filiam, vel avum et neptem, vel matrem et filium, vel aviam et nepotem, et usque ad infinitum; et si tales personae inter se coierint, nefarias atque incestas nuptias contraxisse dicuntur. Et haec adeo ita sunt, ut, quamvis per adoptionem parentum liberorumve loco sibi esse coeperint, non possint inter se matrimonio iungi in tantum, ut etiam dissoluta adoptione idem iuris maneat: itaque eam, quae tibi per adoptionem

ských měšťanuov vlastnie jest: žádní zajisté jiní lidé nejsau, ješto by moc takovau nad dětmi svými měli, jakau my máme. §. 3. Protož ten, kterýž z tebe i z manželky tvé rodí se, v tvé moci jest. Též člověk z syna tvého narozený, jako vnuk tvuoj a vnučka, jednostejně v moci tvé jsau; také pravnuk i pravnučka, a tak dále jiní. Však kteříž z dcery tvé rodí se, ti ne v moci tvé, ale v moci otce svého budau.

Kapitola desátá.

O sňatcích řádných muže a ženy.

Měšťané pak římští řádné sňatky mezi sebau činí ti, kteříž podle rozkazu práv spolu se scházejí, mládenci již odrostlí a vyspělí, mladice pak mužskému pohlaví příhodné, buď že by hospodářové, neb hospodářští synové byli, když by toliko, jsau-li synové hospodářští, rodičuov, v jichžto moci jsau, povolenie k tomu měli; nebo to že býti má, i městský i přirozený rozum k tomu vede, tak aby rozkaz otce v tom předcházel. Z té příčiny tázáno jest, také-li by dcera otce nesmyslného vdáti se neb syn bláznivého otce manželku pojieti mohl? A když z strany syna smyslové dělili se, krátká veypověd naše mezi to vkročila, kteraužto, ku příkladu dcery otce bláznivého, dopuštěno jest, aby syn bláznivého otce i bez přítomnosti a povolenie téhož, podle spuosobu ustanovením naším vydaného, v stav manželský vstaupiti mohl. §. 1. Ale ne všech osob ženských v manželstvie pojemati nám sluší; neb od některých zdržovati se musíme. Mezi těmi zajisté osobami, kteréž miesto rodičuov neb dětí mezi sebau chovají, sňatkové manželští činiti se nemohau, jako mezi otcem a dcerau, neb dědem a vnučkau, neb matkau a synem, bábau a vnukem, a tak dále nesčíslně; a jestliže by takové osoby mezi sebau se spojily, v neřádné a nenáležité manželstvo vstupovati se praví. Tyto věci tak velmi pravé sau, že ačkoli by skrze zalíbenie na miestě rodičuov neb dětí býti sobě počali, však