rium duximus, post narrationem graduum, etiam eos praesenti libro inscribi, quatenus possint et auribus et ex inspectione adolescentes perfectissimam graduum doctrinam adipisci

(Viz obrazec vzadu položený.)

TITULUS SEPTIMUS.

DE SERVILI COGNATIONE.

§. 1. Illud certum est, ad serviles cognationes illam partem edicti, qua proximitatis nomine bonorum possessio promittitur, non pertinere; nam nec ulla antiqua lege talis cognatio computabatur. Sed nostra constitutione, quam pro iure patronatus fecimus (quod ius usque ad nostra tempora satis obscurum atque nube plenum et undique confusum fuerat), et hoc, humanitate suggerente, concessimus, ut, si quis in servili consortio constitutus, liberum vel liberos habuerit, sive ex libera, sive ex servilis conditionis muliere, vel contra serva mulier ex libero vel servo habuerit liberos cuiuscumque sexus, et ad libertatem his pervenientibus, et hi, qui ex servili ventre nati sunt, libertatem meruerunt, vel, dum mulieres liberae erant, ipsi in servitutem eos habuerunt, et postea ad libertatem pervenerunt: ut hi omnes ad successionem vel patris vel matris veniant, patronatus iure in hac parte sopito. Hos enim liberos non solum in suorum parentum successionem, sed etiam alterum in alterius mutuam successionem vocavimus, ex illa lege specialiter eos vocantes, sive soli inveniantur, qui in servitute nati, et postea manumissi sunt, sive una cum aliis, qui post libertatem parentum concepti sunt, sive ex eadem matre, vel ex eodem patre, sive ex aliis nuptiis ad similitudinem eorum, qui ex iustis nuptiis procreati sunt. §. 2. Repetitis itaque omnibus, quae iam tradidimus, apparet, non semper eos, qui parem gradum cognationis obtinent, pariter vocari, eoque

příbuznosti jméno vysloviti. §. 8. Stupňové také přátel přirozených krevních týmž spuosobem počítají se. §. 9. Ale poněvadž pravda viece očitým spatřením nežli slyšením v myslech lidských vázne, protož za potřebné umienili sme, po vypravovánie stupňuov v tuto knihu je vepsati, tak aby mládenci zrakem i sluchem z očitého spatřenie úplně dokonalého uměnie stupňuov dosahnauti mohli.

Kapitola sedmá.

O služebničí příbuznosti.

§. 1. Jisté jest, že ta strana veypovědi, kterauž saudce jménem blížnosti drženie statku dopauští, k služebničím příbuznostem nepřináleží; nebo aniž kterým starým právem takové příbuzenstvie počítáno bylo. Ale my ustanovením naším, kteréž sme podle práva obhájenstvie učinili (a to právo až k našim časuom dosti zatmělé a mrákoty plné i se všech stran smiešené bylo) z příčiny přívětivosti propuojčili sme, aby, jestli-že kdo v služebničí povaze postaven jsa, jedno dietě neb jich viece, bud z svobodné neb služebničí povahy ženy měl, aneb na zpět, kdyby služebná žena z svobodného neb služebného muže děti kteréhož koli pohlavie měla: tehdy i ti z služebného života narození svobody došedše, i ti, když ženy svobodné byly a ty děti prvé v službě měvše, potom k svobodě přišli, aby ti všickni k nápadu otce neb mateře přicházeli, a v tom právo ochráncuov zhynauti má. Nebo těch dětí netoliko k nápadu rodičuov jejich, ale také jednoho po druhém k společnému nápadu povolali jsme, z toho práva obzvláštně jich jako vlastních dědicuov povolávajíce, buď že by sami ti, kteříž v službě zrozeni jsauce, potom v svobodu propuštěni jsau, nalezeni byli, bud spolu s jinými, kteříž po svobodě rodičuov počati jsau, neb z téhož otce aneb z matky neb také z jiného sňatku, k podobenství z pravého manželstvie zrozených narodili se. §. 2. Protož ty všecky věci od nás již oznámené opětujíce, ukazuje se, že ne všickni ti, kteříž jednostejný

amplius, nec eum quidem, qui proximior sit cognatus, semper potiorem esse. Cum enim prima causa sit suorum heredum, quosque inter suos heredes iam enumeravimus, apparet, pronepotem vel abnepotem defuncti potiorem esse, quam fratrem aut patrem matremque defuncti, cum alioquin pater quidem et mater (ut supra quoque tradidimus) primum gradum cognationis obtineant, frater vero secundum, pronepos autem tertio gradu sit cognatus, et abnepos quarto. Nec interest, in potestate morientis fuerit, an non, quod val emancipatus vel ex emancipato, aut ex feminino sexu propagatus est. Amotis quoque suis heredibus, quosque inter suos heredes vocari diximus, agnatus, qui integrum ius agnationis habet, etiamsi longissimo gradu sit, plerumque potior habetur, quam proximior cognatus: nam patrui nepos val pronepos avunculo vel materterae praefertur. Totiens igitur dicimus, aut potiorem haberi eum, qui proximiorem gradum cognationis obtinet, aut pariter vocari eos, qui cognati sunt, quotiens neque suorum heredum iure, quique inter suos heredes sunt, neque agnationis iure aliquis praeferri debeat (secundum ea, quae tradidimus); exceptis fratre et sorore emancipatis, qui ad successionem fratrum vel sororum vocantur, qui, etsi capite deminuti sunt, tamen praeferuntur ceteris ulterioris gradus agnatis.

TITULUS OCTAVUS.

DE SUCCESSIONE LIBERTORUM.

Nunc de libertorum bonis videamus. Olim itaque licebat liberto patronum suum impune testamento praeterire; nam ita demum lex duodecim tabularum ad hereditatem liberti vocabat patronum, si intestatus mortuus esset libertus, nullo suo herede relicto. Itaque inte

stupeň příbuznosti drží, jednostejně bývají povoláni, a nad to viece, že ani ten, kdož bližší jest příbuzný, vždycky prvnější bývá. Poněvadž zajisté první příčina jest dědicuov vlastních, a těch, kteréž mezi vlastními dědici vyčítali sme zjevnét tedy jest, že pravnuk neb prapravnuk mrtvého nad bratra a otce i matku téhož sešlého bližší jest, ačkoli otec a matka (jakož sme svrchu ukázali) první stupeň příbuznosti drží, bratr pak druhý stupeň a pravnak na třetím, prapravnuk pak na čtvrtém stojí. Aniž co na tom jest, byl-li by ten v svobodu propuštěný, neb z něho aneb z ženského pohlavie rozený v moci umierajícího čili nebyl. Též také po odložení dědicuov vlastních a těch, o nichž sme, že mezi vlastními dědici povoláni bývají, pověděli, přirozený krevní přietel celé právo krevnosti maje, by pak na nejdalším stupni byl, častokrát nad bližšieho příbuzného prvnější bývá; nebo vnuk neb pravnuk streycuo před ujce neb ujčinu představuje se. Protož tolikrát pověděli sme, že ten, kterýž bližší stupeň příbuzenstvie drží neb za přednějšieho jmien bývá, aneb že ti, ježto příbuzni sau, spolu jednostejně připauštějí se, kolikrát někdo z dědicuov vlastních neb z těch, kteří mezi nimi jsau, ani právem přirozené krevnosti (podle již od nás oznámených věcí) představen býti by měl; kromě toliko bratra a sestry v svobodu propuštěných, kteříž k nápadu bratruov neb sester povoláni bývají, ti, by pak i v stavu poníženie byli, však mimo jiné dalšieho stupně přirozených přátel představují se.

Kapitola osmá.

O nápadu osvobozencuov.

Nynie o statku osvobozencuov vizme. Za starodávna osvobozenec obhájce svého v kšaftu svém svobodně mohl pominauti; nebo staré právo tak teprv k dědictví osvobozeného obhájce připauštělo, kdyby ten osvobozený žádného dědice vlastnieho nepozuostaviv bez kšaftu umřel.

stato quoque mortuo liberto, si is suum heredem reliquisset, nihil in bonis eius patrono iuris erat. Et si quidem ex naturalibus liberis aliquem suum heredem reliquisset, nulla videbatur querela; si vero adoptivus filius esset, aperte iniquum erat, nihil iuris patrono superesse. §. 1. Qua de causa postea praetoris edicto haec iuris iniquitas emendata est; sive enim faciebat testamentum libertas, iubebatur ita testari, ut patrono partem dimidiam bonorum suorum relinqueret; et si aut nihil aut minus partis dimidiae reliquerat, dabatur patrono contra tabulas testamenti partis dimidiae bonorum possessio; si vero intestatus moriebatur, suo herede relicto filio adoptivo, dabatur aeque patrono contra hunc suum heredem partis dimidiae bonorum possessio. Prodesse autem liberto solebant ad excludendum patronum naturales liberi, non solum, quos in potestate mortis tempore habebat, sed etiam emancipati, et in adoptionem dati, si modo ex aliqua parte heredes scripti erant, aut praeteriti contra tabulas bonorum possessionem ex edicto petierant: nam exheredati nullo modo repellebant patronum. §. 2. Postea lege Papia adaucta sunt iura patronorum, qui locupletiores libertos habebant. Cautum est enim, ut ex bonis eius, qui sestertiorum centum millium patrimonium reliquerat, et pauciores quam tres liberos habebat, sive is testamento facto, sive intestato mortuus erat, virilis pars patrono debebatur. Itaque cum unum filium filiamve heredem reliquerat libertus, perinde pars dimidia patrono debebatur, acsi is sine ullo filio filiave intestatus decessisset; cum duos duasve heredes reliquerat, tertia pars debebatur patrono; si tres reliquerat, repellebatur patronus. §. 3. Sed nostra constitutio (quam pro omnium natione graeca lingua, compendioso tractatu habito, composuimus) ita huiusmodi causas definivit: ut, si quidem libertus vel liberta minores centenariis sint, id est minus centum aureis habeant substantiam (sic enim legis Papiae summam interpretati sumus, ut pro mille sestertiis unus aureus computetur), nullum locum habeat patronus in eorum succes