k nápadu přivolávalo. Prostřední pak opatrnost právní, kteráž ačkoli mimo starodávnie právo pozdnějšie, však nad ciesařské nařiezenie přednějšie jest, vtipný spuosob nějaký vymyslivši, předpověděný rozdiel uvedla, a od nápadu přirozených přátel docela je zaháněla, tak aby všech jiných nápaduov prázdny byly, až saudcové ostrost práva městského ponenáhlu napravujíce neb, což se nedostávalo, doplňujíce, lidským a přívětivým úmyslem jiný pořádek sveymi veypovědmi přidali a stupeň příbuznosti jménem bližních uvedše, skrze drženie statku jim pomáhati, kteréžto jako příbuzných nazváno bylo. Ale my práva starého následujíce a šlepějí jeho v té strance pilně šetříce, ačkoli saudce z přívětivosti jejich chválíme, však že této příčině ne zúplna pomoc učinili, nalezáme: nebo když stupeň přirozený a přátel přirozených jména tak v mužském, jako i v ženském pohlaví v jednostejné váze sbiehali se a postaveni byli, proč tu mužskému pohlaví k nápadu všech přirozených přátel přístup dán býval, ženština pak z přirozenstva žádná, kromě sestry, k nápadu přirozených přátel připauštěna nebyla? Protož my v plnost všecky věci zase uvozujíce a podle starodávnieho práva totéž nařiezenie vykonávajíce, naším ustanovením ukládáme: aby všecky právem pořádné osoby, to jest po mužském pohlaví sstupující, buď mužského neb ženského pohlavie, k právuom nápadnosti podle stupně svého prvotnosti pořádně, kdyby bez kšaftu kdo umřel, povolány byly, a ne pro to zaháněny, že právo spolukrevnosti, jako sestry, nemají. §. 4. To také k ustanovení našemu přidati sme umienili, aby jeden toliko stupeň od práva příbuzenstvie k právnímu nápadu přenešen byl, aby netoliko syn a dcera bratrova, podle toho (jakž sme ukázali) k nápadu streyce svého, ale také vlastnie krevné sestry, neb syn a dcera jednoživotné sestry, samé toliko, a žádné potom osoby viece k právu dědičnémn ujce svého spolu s nimi povoláni byli, a po smrti toho, jenž streycem jest synuom bratra svého, ujcem pak rodině sestry své, podobným sposobem s obojí strany nápad brali, tak rovně

scilicet ubi frater et soror superstites non sunt; his etenim personis praecedentibus, et successionem admittentibus, ceteri gradus remanent penitus semoti, videlicet hereditate non ad stirpes, sed in capita dividenda. §. 5. Si plures sint gradus agnatorum, aperte lex duodecim tabularum proximum vocat; itaque si verbi gratia sit frater defuncti, et alterius fratris filius, aut patruus, frater potior habetur. Et quamvis singulari numero usa lex proximum vocet, tamen dubium non est, quin et, si plures sint eiusdem gradus, omnes admittantur; nam et proprie proximus ex pluribus gradibus intelligitur, et tamen dubium non est, quin, licet unus sit gradus agnatorum, pertineat ad eos hereditas. §. 6. Proximus autem, si quidem nullo testamento facto quisque decesserit, per hoc tempus requiritur, quo mortuus est is, cuius de hereditate quaeritur; quodsi facto testamento quisquam decesserit, per hoc tempus requiritur, quo certum esse coe. perit, nullum ex testamento heredem exstaturum. Tunc enim proprie quisque intelligitur intestatus decessisse; quod quidem aliquando longo tempore declaratur, in quo spatio temporis saepe accidit, ut, proximiore mortuo, proximus esse incipiat, qui moriente testatore non erat proximus. §. 7. Placebat autem, in eo genere percipiendarum hereditatum successionem non esse, id est ut, quamvis proximus, qui (secundum ea, quae diximus) vocatur ad hereditatem, aut spreverit hereditatem, aut, antequam adeat, decesserit, nihilo magis legitimo iure sequentes admittuntur; quod iterum praetores, imperfecto iure corrigentes, non in totum sine adminiculo relinquebant, sed ex cognatorum ordine eos vocabant, utpote agnationis iure eis recluso. Sed nos, nihil deesse perfectissimo iuri cupientes, nostra constitutione sanximus, quam de iure patronatus, humanitate suggerente, protulimus, successionem in agnatorum hereditatibus non esse eis denegandam, cum satis absurdum erat, quod cognatis a praetore apertum est, hoc agnatis esse reclusum; maxime, cum in onere quidem tutelarum et primo gradu deficiente,

jako by všecky od mužského pohlavie sstupujíce pořádným právem přicházeli, tak však, když bratr a sestra živi nejsau; nebo když ty osoby předcházejí a nápady své drží, tehdy stupňové jiní ovšem na straně zuostávají, mezi nimiž dědictvie ne podle rodin, ale na osoby děliti se má. §. 5. Kdyby mnozí stupňové přirozených přátel byli, tehdy starodávnie právo nejbližšieho z nich povolává; jako u příkladu, kdyby toho, kdož umřel, byl bratr, a druhého bratra syn neb streyc, tu bratr bližšie bývá. I ačkoli staré právo v obzvláštním menším počtu, jako jednoho bližnieho, povolává, však pochybné není, že, by pak jich viece téhož stupně bylo, všickni připauštějí se; nebo i vlastně mluvíc, z mnohých stupňuov jeden bližší rozumí se, však proto pochybné není, by pak jeden stupeň přirozených přátel byl, že dědictvie k nim všem při náleží. §. 6. Bližní pak toho času nejviece vyhledává se, v němž by někdo, o jehož dědictvie vyhledává se, bez kšaftu sešel; zemřel-li by kdo kšaftu učiniv, tehdy toho času se vyhledává, když by jisté býti počalo, že by podle kšaftu žádný dědicem nebyl. Tehdáž zajisté, že by někdo bez kšaftu sešel, vlastně rozumí se; což jistě někdy za dlauhý čas vyhledáváno s prodlením bývá, v kterémžto času mnohokrát se přihází, že nejbližší přietel umierá a ten, kdož nejbližší nebyl v času smrti kšaftovatele, již nejbližší býti počíná. §. 7. Líbilo se pak, aby v takových spuosobích branie dědictvie nebylo nápadu, jako kdyby ten nejbližší (podle oznámenie našeho) k dědictví povolán jsa, buď jím pohrdl aneb, prvé nežli by k němu přišel, umřel, tehdy od něho sstupující pořádným právem nepřipauští se; což opět saudcové nedokonalým právem pravujíce, ne všeho bez pomoci zanechali, ale právo přirozených přátel již zavrhše, z pořádku příbuzných přátel jich povolávali. Ale my dokonalému právu žádného nedostatku zanechati žádajíce, ustanovením naším ukládáme, kteréž o právu obhajování vydali sme, aby nápadu v dědictvích přirozených přátel nebylo jim odpieráno, poněvadž dosti netrefná věc byla, kdyby to, což příbuzným od saudce otevříno jest, totéž přirozeným přáteluom

sequens succedit, et quod in onere obtinebat, non erat in lucro permissum. §. 8. Ad legitimam successionem nihilominus vocatur etiam parens, qui, contracta fiducia, filium vel filiam, nepotem vel neptem, ac deinceps, emancipat; quod ex nostra constitutitione omnimodo inducitur, ut emancipationes liberorum semper videantur contracta fiducia fieri; cum apud antiquos non aliter hoc obtinebat, nisi specialiter contracta fiducia parens manumisisset.

TITULUS TERTIUS.

DE SENATUSCONSULTO TERTULLIANO.

Lex duodecim tabularum ita stricto iure utebatur, et praeponebat masculorum progeniem, et eos, qui per feminini sexus necessitudinem sibi iunguntur, adeo expellebat, ut ne quidem inter matrem et filium filiamve ultro citroque hereditatis capiendae ius daret; nisi quod praetores ex proximitate cognatorum eas personas ad successionem, bonorum possessione unde cognati accommodata, vocabant. §. 1. Sed hae iuris angustiae postea emendatae sunt. Et primus quidem divus Claudius matri, ad solatium liberorum amissorum, legitimam eorum detulit hereditatem. §. 2. Postea autem senatusconsulto Tertulliano, quod divi Hadriani temporibus factum est, plenissime de tristi successione matri, non etiam aviae, deferenda cautum est ut mater ingenua trium liberorum ius habens, libertina quatuor, ad bona filiorum filiarumve admittatur intestatorum mortuorum, licet in potestate parentis est, ut scilicet, cum alieno iuri subiecta est, iussu eius adeat, cuius iuri subiecta est. §. 3. Praeferuntur autem matri liberi defuncti, qui sui sunt, quive suorum loco, sive primi gradus, sive ulterioris; sed et filiae suae

zavříno bylo; zvláště poněvadž při břemeně poručnictva v zahynutí prvnieho stupně druhý na miesto jeho vstupuje, a což v břemenu místo mělo, aby v úžitku místa mieti nemělo. §. 7. K nápadu také pořádnému i otec nicméně povolán bývá, kterýž vymíniv sobě dědictvie v statku syna neb dcery, vnuka neb vnučky, a potom je propauští a od sebe vybývá; což z ustanovenie našeho ovšem uvodí se, aby propuštěnie dětí vždycky jako s výminkau dědictvie v statku jejich dieti se vidělo; nebo u starých nejinač se to dálo, leč by otec obzvláštně výminku takovau učiniv, propustil je neb vybyl.

Kapitola třetie.

O radním snešení Tertullianském.

Staré právo tak úzkého a zauženého spuosobu požívalo, že rodinu mužského pohlavie představovalo, a ty, kteříž skrze ženského pokolenie příbuzenstvie k sobě připojují se, zahánělo, tak že ani mezi matkau a synem neb dcerau k braní dědictvie jedněm po druhých náležitost dávalo; než saudcové z strany bližnosti příbu zných, těch osob k nápadu obrazem drženie statku jako příbuzných povolávali. §. 1. Ale toto zauženie práva potom napraveno jest. A nejprvé slavný ciesař Claudius mateři pro potěšenie zhynulých dětí pořádný nápad po nich. učinil a dal. §. 2. Potom pak radním snešením Tertullianovým, kteréž za času ciesaře Adriana stalo se, aby smutný nápad máteři, a ne bábě, dán byl zauplna, rozkázáno jest: tak aby máti svobodná po trém dětí právo mající, osvobozená pak po čtverém, k statku synuov neb dcer bez kšaftu sešlých připuštěna byla, ačkoli v moci otcově jest, tak aby cizího moci poddána jsúci, z rozkazu toho, jehož moci poddána jest, k dědictví přistaupila. §. 3. Děti pak mrtví vlastní, neb kteříž a kteréž miesto vlastních jsau, buď prvnieho neb dalšieho stupně,