bodu propuštěn bývá, osvobozenec kšaftovateluo jest, kterýž také orcinus latině, to jest, pravě a upřiemě propuštěný slove. Aniž kdo jiný upřiemým kšaftem svobodu mieti muože, než ten, kdož by v obojím času, to jest, i tehdáž, když kšaftovatel kšaft činil, i v tom času, když umieral, v moci jeho byl. Svoboda pak upřiemá tehdáž dávána býti se vidí, když ne jiného za propuštěnie služebníka kšaftovatel prosí, ale jakožto z kšaftu svého aby mu svoboda náležela, mieti chce. §. 3. Slova k vieře poručenie tato nejviece v obyčeji jsau, jako: žádám, prosím, chci, přikazuji, vieře tvé poraučím; kterážto jedno každé tak rovně pevná jsau, jako kdyby všecka v hromadu spojena byla.

Kapitola dvacátá pátá.

O obzvláštním a samotném listovním sepsání kšaftu bez přítomných svědkuov.

Známé a vědomé jest, že před časy ciesaře Augusta listovních kšaftuov právo v obyčeji nebylo, ale nejprvnější Lucius Lentulus (od jehožto osoby také k vieře poručenství začata jsau) listovní kšafty zamyslil; nebo když v Africe zahynul, sepsal listy kšaftem potvrzené, jimiž Augusta skrze k vieře poručenie prosil, aby nětco učinil; a když ciesař Augustus vuoli jeho byl vyplnil, jiní potom začátku jeho následujíce, k vieře poručené yěci vydávali, a dcera Lentulova odkázané věci, jimiž z práva povinna nebyla, platila. Praví se pak, že Augustus muže dobré spolu shromáždil, mezi nimiž i Trebacius nalezen, jehož vážnost tehdáž největšie byla, i doptával se jich, mohlo-li by to přijato býti, a nebylo-li by užívánie listovních kšaftuo na odpor právu? i raddu dal Trebacius Augustovi, pravě měšťanuom pro veliká a daleká v cizích krajinách putovánie, kteráž u starých bývala, náramně užitečné a potřebné býti, kdežto jestli-že by kdo kšaftu učiniti nemohl, však aby listovnie sepsánie učiniti mohl. Po kterýchžto

tur. §. 1. Non tantum autem testamento facto potest quis codicillos facere, sed et intestato quis decedens fideicommittere codicillis potest. Sed cum ante testamentum factum codicilli facti erant, Papinianus ait, non aliter vires habere, quam si speciali postea voluntate confirmentur. Sed divi Severus et Antoninus rescripserunt, ex iis codicillis, qui testamentum praecedunt, posse fideicommissum peti, si appareat, eum, qui postea testamentum fecerat, a voluntate, quam codicillis expresserat, non recessisse. §. 2. Codicillis autem hereditas neque dari, neque adimi potest, ne confundatur ius testamentorum et codicillorum; et ideo nec exheredatio scribi. Directo autem hereditas codicillis neque dari neque adimi potest; nam per fideicommissum hereditas codicillis iure relinquitur. Nec conditionem heredi instituto codicillis adiicere, neque substituere directo potest. §. 3. Codicillos autem etiam plures quis facere potest; et nullam sollemnitatem ordinationis desiderant.

časích když Labeo listovnie kšafty činil, již žádnému v pochybnosti nebylo, aby listovnie kšaftovánie podle celého práva propuštěno býti nemělo. §. 1. Netoliko pak kšaft učině někdo, listovnie sepsánie učiniti muože, ale maje někdo bez kšaftu sjieti, skrze listovnie sepsánie k vieře poručiti muože. Ale když by před učiněným kšaftem listovnie sepsánie stalo se, Papinianus praví, že nejinać moc má, než jestli-že by potom obzvláštní vuolí potvrzeno bylo. Slavní pak ciesařové a bratří Severus a Antoninus skrze psanie odpověď dali, že z těch sepsaných listuov, kteříž se před kšaftem dějí, z poručeného k vieře statku napomienati se muože, jestli-že by vidieno bylo, že ten, kdož kšaft činil, od té vuole, kterauž v listovním sepsání zjevně oznámil, neodstaupil. §. 2. Dědictvie pak skrze takové sepsánie ani dáno, ani odjiemáno býti muože, proto aby právo kšaftuov a listovních spisování spolu smiešeno nebylo; a protož ani od dědictvie odcizovánie spisovati se nemuože. Dědictvie také skrze listovnie sepsánie ani upřiemě dáváno, ani odjiemáno býti muože: ačkoli dědictvie skrze poručenie k vieře listovním sepsáním zuostavuje se z práva. Však dědici ustavenému

ani výminky přidati, ani na miesto jeho přistaviti upřiemě muože. §. 3. Takové pak listy mnohé někdo sepsati muože; a žádné nádhernosti pořádku nařiezeného nepotřebují.

Institutionum D. lustiniani incipit liber tertius.

TITULUS PRIMUS.

DE HEREDITATIBUS, QUAE AB INTESTATO DEFERUNTUR.

Intestatus decedit, qui aut omnino testamentum non fecit, aut non iure fecit, aut id, quod fecerat, ruptum irritumve factum est, aut nemo ex eo heres extitit. §. 1. Intestatorum autem hereditates ex lege duodecim tabularum primum ad suos heredes pertinent. §. 2. Sui autem heredes existimantur (ut et supra diximus), qui in potestate morientis fuerint: veluti filius filiave, nepos neptisve ex filio, pronepos proneptisve ex nepote, ex filio nato prognatus prognatave. Nec interest, utrum naturales sint liberi, an adoptivi. Quibus connumerari necesse est etiam eos, qui ex legitimis quidem matrimoniis non sunt progeniti, curiis tamen civitatum dati secundum divalium constitutionum, quae super his positae sunt, tenorem, heredum suorum iura nanciscuntur. Nec non eos,quos nostrae amplexae sunt constitutiones, per quas ius simus, si quis mulierem in suo contubernio copulaverit, non ab initio affectione maritali, eam tamen, cum qua poterat habere coniugium, et ex ea liberos sustulerit, postea vero, affectione procedente, etiam nuptialia instrumenta cum ea fecerit, filiosque vel filias habuerit; non solum eos liberos, qui post dotem editi sunt, iustos et in potestate esse patribus, sed etiam anteriores, qui et his, qui postea nati sunt, occasionem legitimi nominis praestiterunt. Quod obtinere censuimus, etiamsi non progeniti fuerint post dotale instrumentum confectum liberi, vel etiam nati ab hac luce subtracti fuerint. Ita demum tamen nepos neptisve, pronepos proneptisve, suorum

Počíná se kniha třetie
Ustanovení ciesaře Justiniana.

Kapitola prvnie.

O dědictvích, bez kšaftu od aumrtie přichá

zejících.

Bez kšaftu umierá ten, kdož neb žádného kšaftu neučinil, neb ne podle práva činil, aneb když ten jejž učinil, zrušen a zlehčen jest, aneb jestli-že v něm žádný dědic ustanoven není. §. 1. Dědictvie bez kšaftu scházejících podle starého práva 12 tabulí, nejprvé k dědi. cuom vlastním náležejí. §. 2. Vlastní dědicové jmieni sau (jakož napřed pověděli sme) ti, kteříž by v moci umierajícího byli: jako syn neb dcera, vnuk neb vnučka, od syna pravnuk neb pravnučka, od vnuka z syna zplozeného rozený neb rozená. Aniž co na tom záleží, byli-li by přirození, neb zalíbení děti. K nimžto přičteni býti musejí také ti, kteříž z pořádného manželstvie nejsau zplozeni, však k obecním pracem po městech dáni, podle úmysla ciesařských ustanovení na to vydaných, ti práva vlastních dědicuov docházejí. Též i ti, kteříž ustanovenie naše obsahují, skrze něž rozkázali sme, jestli-že by kdo ženu do příbytku svého k sobě připojil, ač z počátku ne úmyslem manželským, však tu, s níž v stav manželský vstúpiti by mohl, a měl by s ní děti, potom pak maje k nie milost, v manželstvie sobě by ji pojal a o věno pořádnau smlauvu s ní učinil, z niežby syny i dcery zplodil: netoliko ty děti po věnu manželském zplozené pravé a pořádné a v moci otce býti pravíme, ale také prvnějšie, kteříž i potomně zrozeným dětem příčinu pořádného jména dali. Což za slušné býti uvážili sme, ačkoli by po učiněné a ujištěné smlauvě věnné děti zplozeni nebyli, neb také zrozeni jsauce, z tohoto světa smrtí sešli.