commissarius iusiurandum ei detulerit, cum prius ipse de calumnia iuraverit, necesse eum habere, vel iusiurandum subire, quod nihil tale a testatore audivit, vel recusantem ad fideicommissi, vel universitatis, vel specialis solutionem coartari, ne depereat ultima voluntas testatoris fidei heredis commissa. Eadem observari censuimus et, si a legatario, vel fideicommissario, aliquid similiter relictum sit. Quodsi is, a quo relictum dicitur, confiteatur quidem, postquam negaverat, aliquid a se relictum esse, sed ad legis subtilitatem decurrat: omnimodo cogendus est solvere.

o němž rozumí, že podle práva řádného neb počestného statek k němu přináleží, aby dědictvie jeho celé neb diel aneb některau věc (jako dědinu, člověka, penieze) někomu navrátil, ješto sic odkázané věci z samého kšaftu toliko moc mají. §. 11. Muože také i toho, jemuž se nětco navracuje, prositi, aby zase jinému všecken statek neb diel aneb nětco jiného navrátil. §. 12. A že první počátkové k vieře poručených věcí na věrnosti dědicuov závisí, a tak jméno jako podstatu odtud vzali: protož slavný ciesař Augustus ku povinnosti práva je přivázal; nedávno i my také téhož ciesaře převeyšiti usilujíce, podle stalého účinku, kterýž Tribonianus, vyveyšený muž a hofmistr ciesařského dvoru našeho, ku paměti přivedl, ustanovenie učinili sme, skrze něž nařiezeno jest: Kdyby kšaftovatel k vieře dědice svého poručil, aby neb dědictvie aneb zvláštní k vieře poručenau věc navrátil, a to ani z piesma, ani z počtu pěti svědkuov, kterýžto počet při poručení k vieře právem přináleží, zjevně seznáno býti nemohlo, neb kdyby jich méně než pět bylo, aneb žádný ovšem svědek mezi tím by nebyl: tehdy buď otec dědice neb kdož koli jiný byl by, kterýž věrnost dědice vyvolil, a aby nětco od něho navráceno bylo, chtěl by, jestli-že dědic nevěrau k tomu veden jsa, věrnosti vyplniti nechtěl, odpíraje tomu, by ta věc tak se stala, když by ten, jemuž k vieře poručeno, k závazku potahoval ho a sám by prvé přísahu křivé žaloby učinil, z potřeby neb přísahu podniknauti, že nic takového od kšaftovatele neslyšel, neb vymlauvající se k zaplacení toho buď všeho k vieře poručeného statku, neb obzvláštnie věci nucen býti má, proto aby poslednie vuole kšaftovatele k vieře dědicově poručená nezahynula. Takový a tentýž spuosob k zachování uložili sme i v tom, kdyby od toho, jemuž odkázáno neb k vieře poručeno, nětco podobně zanecháno bylo. Jestli-že by ten, od něhož pozuostaveno býti se praví, nejprvé odpieraje, potom by se přiznal, že by něco od něho zuostaveno bylo, a k spravedlnosti práva o to se utekl: tehdy ovšem k zaplacení nucen býti má.

TITULUS VICESIMUS QUARTUS.

DE SINGULIS REBUS PER FIDEI COMMISSUM RELICTIS:

Postest autem quis etiam singulas res per fideicommissum relinquere, veluti fundum, hominem, vestem, argentum, pecuniam numeratam; et vel ipsum heredem rogare, ut alicui restituat, vel legatarium, quamvis a legatario legari non possit. §. 1. Potest autem non solum proprias testator res per fideicommissum relinquere, sed et heredis, aut legatarii, aut fideicommissarii, aut cuiuslibet alterius. Itaque et legatarius et fideicommissarius non solum de ea re rogari potest, ut eam alicui restituat, quae ei relicta sit, sed etiam de alia, sive ipsius, sive aliena sit. Hoc solum observandum est, ne plus quisquam rogetur alicui restituere, quam ipse ex testamento ceperit: nam, quod amplius est, inutiliter relinquitur. Cum autem aliena res per fideicommissum relinquitur, necesse est ei, qui rogatus est, aut ipsam redimere et praestare, aut aestimationem eius solvere. §. 2. Libertas quoque servo per fideicommissum dari potest, ut heres eum rogetur manumittere, vel legatarius, vel fideicommissarius. Nec interest, utrum de suo proprio servo testator roget, an de eo, qui ipsius heredis, aut legatarii, vel etiam extranei sit. Itaque et alienus servus redimi et manumitti debet; quodsi dominus eum non vendat, si modo nihil ex iudicio eius, qui reliquit libertatem, perceperit, non statim extinguitur fideicommissaria libertas, sed differtur, quia possit tempore procedente, ubicumque occasio redimendi servi fuerit, praestari libertas. Qui autem ex causa fideicommissi manumittitur, non testatoris fit libertus, etiamsi testatoris servus sit, sed eius, qui manumittit. At is, qui directo, testamento, liber esse iubetur, ipsius testatoris fit libertus, qui etiam orcinus appellatur. Nec alius allus directo, ex testamento, libertatem habere potest, quam qui utroque tempore testa

Kapitola dvacátá čtvrtá.

O jedné každé věci skrze k vieře poručenie pozuostavené.

Muože pak také někdo i obzvláštní věci skrze k vieře poručenie zuostaviti, jako dědiny, člověka, oděvu, střiebra, čtených neb hotových peněz; aneb také dědice prositi, aby někomu navrátil, buď i toho, jemuž odkazuje se, ačkoli by od téhož odkázáno býti nemohlo. §. 1. Netoliko pak vlastnie věci, ale také dědicovy, neb toho, jemuž odkázáno neb k vieře poručeno, aneb kohož koli jiného kšaftovatel skrze k vieře poručenie zuostaviti muože. A protož i ten, komuž se odkazuje, i k vieře poručník přijiemající netoliko z té věci, kteráž mu pozuostavena bývá, ale také z jiné, buď že by jeho neb cizí byla, napomienán býti muože. Toho toliko šetřiti sluší, aby někdo z viece napomienán nebyl, nežli by sám podle kšaftu k sobě přijal, nebo což viece jest, to neužitečně zuostavuje se. Když pak cizí věc skrze k vieře poručenie zuostavuje se, tehdy ten, kdož napomienán jest, neb ji vyplatiti a dáti, aneb cenu její zaplatiti musí. §. 2. Svoboda také služebníku skrze k vieře poručenie dána býti muože, aby dědic neb ten, jemuž odkázáno neb k vieře poručeno, za propuštěnie ho žádán byl. Aniž na tom co záleží, za svého-li by vlastnieho služebníka kšaftovatel prosil čili za toho, kterýž by dědice jeho, neb komuž odkázáno, aneb také cizí byl. Protož i cizí služebník vyplacen i propuštěn býti má; jestli-že by ho pán neprodal, kdyby toliko z saudu toho, kdož pozuostavil, svobody nepřijal, tehdy k vieře poručená svoboda ne hned pomíjí, ale odkládá se, že by v prodleném času, když by koli příčina k vyplacenie služebníka byla, svoboda dána býti mohla. Kdož by pak z poručenie k vieře propuštěn byl, ten osvobozenec kšaftovateluov nebývá, ačkoli by služebník kšaftovatele byl, ale toho jest, kdož ho propauští. Ale ten, kterýž upřiemým kšaftem v svo

toris fuerit, et quo faceret testamentum, et quo moreretur. Directo autem libertas tunc dari videtur, cum non ab alio servum manumitti rogat, sed velut ex suo testamento libertatem ei competere vult. §. 3. Verba autem fideicommissorum haec maxime in usu habentur: peto, rogo, volo, mando, fidei tuae committo; quae perinde singula firma sunt, atque si omnia in unum congesta essent.

TITULUS VICESIMUS QUINTUS.
DE CODICILLIS.

Ante Augusti tempora constat ius codicillorum in usu non fuisse, sed primus Lucius Lentulus (ex cuius persona etiam fideicommissa coeperunt) codicillos introduxit; nam cum decederet in Africa, scripsit codicillos testamento confirmatos, quibus ab Augusto petiit per fideicommissum, ut faceret aliquid; et cum divus Augustus voluntatem eius implesset, deinceps reliqui, auctoritatem eius secuti, fideicommissa praestabant, et filia Lentuli legata, quae iure non debebat, solvit. Dicitur Augustus convocasse prudentes, inter quos Trebatium quoque, cuius tunc auctoritas maxima erat, et quaesisse, an posset hoc recipi, nec absonans a iuris ratione codicillorum usus esset? et Trebatium suasisse Augusto, quod diceret, utilissimum et necessarium hoc civibus esse, propter magnas et longas peregrinationes, quae apud veteres fuissent, ubi, si quis testamentum facere non posset, tamen codicillos posset. Post quae tempora, cum et Labeo codicillos fecisset, iam nemini dubium erat, quin codicilli iure optimo admitteren