TITULUS SEXTUS. QUI, ET QUIBUS EX CAUSIS, MANUMITTERE NON POSSUNT. Non tamen cuicumque volenti manumittere licet. Nam is, qui in fraudem creditorum manumittit, nihil agit: quia lex Aelia Sentia impedit libertatem. §. 1. Licet autem domino, qui solvendo non est, testamento servum suum cum libertate heredem instituere, ut fiat liber heresque ei solus et necessarius, si modo nemo alius ex eo testamento heres extiterit, aut quia nemo heres scriptus sit, aut quia is, qui scriptus est, qualibet ex causa heres non extiterit. Idque eadem lege Aelia Sentia provisum est, et recte: valde enim prospiciendum erat, ut eg entes homines, quibus alius heres extiturus non esset, v el - servum suum necessarium heredem haberent, qui satisfacturus esset creditoribus, aut, hoc eo non faciente, creditores res hereditarias servi nomine vendant, ne iniuria defunctus afficiatur. §. 2. Idemque iuris est, etsi sine libertate servus heres institutus est. Quod nostra constitutio non solum in domino, qui solvendo non est, sed generaliter constituit, nova humanitatis ratione ut ex ipsa scriptura institutionis etiam libertas ei competere videatur cum non est verisimile, eum, quem heredem sibi elegit, si praetermiserit libertatis dationem, servum remanere voluisse, et neminem sibi heredem fore. §. 3. In fraudem autem creditorum manumittere videtur, qui vel iam eo tempore, quo manumittit, solvendo non est, vel qui, datis libertatibus, desiturus est solvendo esse. Praevaluisse tamen videtur, nisi animum quoque fraudandi manumissor habuerit, non impediri libertatem, quamvis bona prvé zachováváno bylo, římským měšťanstvím poctili sme; mnohé spuosoby k tomu přidavše, skrze něž by svoboda služebníkuom, s měšťanstvím římským, jenž na ten čas samo svobody plné jest, dána býti mohla. Kapitola šestá. Kteří, a z kterých příčin propauštěti nemohau. Ne každému však chtějícímu propauštěti přisluší. Nebo ten, kdož pro zklamánie věřiteluov propauští, darmo to činí, proto že právo Aelia Sentia svobodě překážku činí. §. 1. Ale pán, kterýž dluhu zaplatiti nemuože, služebníka svého s svobodau v kšaftu dědice ustanoviti muože, tak aby svobodným, a dědicem jeho vlastním i bezděčným byl, kdyby žádného v tom kšaftu dědice neměl, neb žeby žádný dědic zapsán nebyl, aneb že by ten, kterýž zapsán jest, z kteréžkoli příčiny dědicem nebyl. A to týmž právem Aelia Sentia opatřeno jest, a dobře jistě nebo náramně to opatrovati slušelo, aby potřební lidé, kteříž by jiného dědice neměli, aspoň služebníka svého dědicem bezděčným činili, kterýž by za ně věřiteluom platiti mohl, aneb nečinil-li by on toho, aby věřitelé dědičné věci na miestě služebníka prodali, tak aby ten mrtvý pán bezprávné křivdy netrpěl. §. 2. To též za právo jest, by pak bez svobody služebník dědicem ustanoven byl. Kteréžto právo ustanovenie naše netoliko s strany pána, jenž zaplatiti nemuože, ale pro všecky vuobec novým spuosobem přívětivosti uložilo aby i samým psaným ustanovením svoboda také jemu přináležitá byla, poněvadž k pravdě věc podobná není, aby toho, jehož sobě za dědice vyvolil, kdyby mu svobody dáti zanedbal, dalším služebníkem mieti chtěl, tak aby žádný dědicem jeho nebyl. §. 3. K oklamání pak neb škodě věřiteluov ten propauštěti se vidí, kterýž neb hned toho času, v němž propauští, zaplatiti nemuože, neb kterýž po svobody dání platiti nebude moci. Však vidí se to mocnějšie býti, lečby také propauštějící pán úmysl oklamánie měl, aby svobodám to eius creditoribus non sufficiant: saepe enim de facultatibus suis amplius, quam in his est, sperant homines. Itaque tunc intelligimus impediri libertatem, cum utroque modo fraudantur creditores, id est, et consilio manumittentis, et ipsa re, eo quod bona non suffectura sunt creditoribus. §. 4. Eadem lege Aelia Sentia domino minori viginti annis non aliter manumittere permittitur, quam si vindicta, apud consilium iusta causa manumissionis adprobata fuerit manumissi. §. 5. Iustae autem manumissionis causae sunt: veluti si quis patrem, aut matrem, aut filium filiamve, aut fratrem sororemve naturales, aut paedagogum, aut nutricem educatoremve, aut alumnum alum. namve, aut collactaneum manumittat, aut servum, procuratoris habendi gratia, aut ancillam, matrimonii causa, dum tamen intra sex menses uxor ducatur, nisi iusta causa impediat, et qui manumittitur procuratoris habendi gratia, ne minor septem et decem annis manumittatur. §. 6. Semel autem causa adprobata, sive vera sive falsa sit, non retractatur. §. 7. Cum ergo certus modus manumittendi minoribus viginti annis dominis per legem Aeliam Sentiam constitutus sit, eveniebat, ut, qui quatuordecim annos aetatis expleverit, licet testamentum facere et in eo heredem sibi instituere legataque relinquere possit, tamen, si adhuc minor sit annis viginti, libertatem servo dare non poterat. Quod non erat ferendum; si is, cui totorum bonorum in testamento dispositio data erat, uni servo libertatem dare non permittebatur: quare non similiter ei, quemadmodum alias res, ita et servos suos in ultima voluntate disponere, quemadmodum voluerit, permittimus, ut et libertatem eis possit praestare? Sed cum libertas inaestimabilis est, et propter hoc ante vicensimum aetatis annum antiquitas libertatem servo dare prohibebat: ideo nos mediam quodammodo viam eligentes, non aliter minori viginti annis libertatem in testamento dare servo suo concedimus, nisi septimum et decimum annum impleverit, et octavum decimum tetigerit. Cum enim antiquitas huiusmodi aetati et pro aliis postnlare concessit, cur non etiam sui iudicii stabilitas ita eos nepřekáželo, ačkoli by statek jeho věřiteluom nepostačoval: častokrát zajisté lidé o statku svém viece naději mají, nežli se v něm nachází. Protož rozumíme, že tehdáž svoboda překážku trpí, když věřitelé obojím spuosobem, to jest i úmyslem propauštějícího i tau věcí, že statek jeho věřiteluom postačiti nemuože, bývají sklamáni. §. 4. Týmž právem Aelia Sentia pánu mladšímu mimo dvadceti let ne jinač propauštěti dopauští se, než kdyby před saudcem, také před raddau i příčina propuštěnie spravedlivá propuštěného uznána i potvrzena byla. §. 5. Spravedlivého pak propuštěnie příčiny jsou tyto: jako kdyby někdo otce neb matku, syna neb dceru, bratří neb sestry přirozené, neb učitele dětí, neb chuovu neb toho kdož někoho vychoval, neb schovance neb schovanici, neb spolu sebau vychovaného, neb služebníka, proto aby měl prokuratora, neb mladici služebnau pro manželstvie propauštěl, kdyby toliko v šesti měsících pořád zběhlých za manželku vzata byla, lečby spravedlivá příčina překážku činila, a služebník, kterýž se propauští proto, aby byl prokuratorem, ne mladší 17ti let propauštěn bývá. §. 6. Příčina pak jednau potvrzená, buď že by pravá neb nepravá byla, znovu zdvihána býti nemá. §. 7. Že taky jistý spuosob propuštěnie služebníkuov pánuom 20ti let mladším z práva Aelia Sentia ustanoven byl, přiházelo se, že ten, kterýž 14te let věku svého byl vyplnil, ačkoli by kšaft činiti a v něm dědice sobě ustanoviti i statku svého jemu zanechati mohl, však, když ještě mladší mimo 20ti let byl, svobody služebníku dáti byl nemohl. Čehož jistě snášeti nebylo slušné; nebo poněvadž ten, jemuž celého statku svého kšaftem řiezenie moc dána byla (sic): proč by také týmž spuosobem jako i jiné věci tak i o služebnících svých v poslední vuoli řiediti, tak jakž by chtěl, dopuštěno mu nebylo, aby svobodu jim dáti mohl? Ale poněvadž svoboda nezaplacena i bez ceny drahá věc jest, a z té příčiny před 20tým letem věku svobodu dávati služebníknom za starodávna zhajováno bylo: protož my prostřední cestu některak v tom vybravše, ne jinač mlad adiuvare credatur, ut et ad libertates dandas servis suis possint provenire ? TITULUS SEPTIMUS. DE LEGE FUSIA CANINIA SUBLATA. Lege Fusia Caninia certus modus constitutus erat in servis testamento manumittendis. Quam, quasi libertatibus impedientem et quodammodo invidam, tollendam esse censuimus, cum satis fuerat inhumanum, vivos quidem licentiam habere, totam suam familiam libertate donare, nisi alia causa impediat libertati, morientibus autem huiusmodi licentiam adimere. TITULUS OCTAVUS. DE HIS, QUI SUI, VEL ALIENI IURIS SUNT. Sequitur de iure personarum alia divisio. Nam quaedam personae sui iuris sunt, quaedam alieno iuri subiectae sunt. Rursus earum, quae alieno iuri subiectae sunt, aliae in potestate parentum, aliae in potestate dominorum sunt. Videamus itaque de his, quae alieno iuri subiectae sunt: nam si cognoverimus, quae istae personae sunt, simul intelligemus, quae sui iuris sunt. Ac prius dispiciamus de his, quae in potestate dominorum sunt. §. 1. In potestate itaque dominorum sunt servi; quae quidem potestas iuris gentium est: nam apud omnes peraeque gentes animadvertere possumus, dominis in servos vitae necisque potestatem esse; et quodcumque per servum acquiritur, id domino acquiritur. §. 2. Sed hoc tempore nullis hominibus, qui sub imperio nostro sunt, licet, |