dice i mezi tím časem odkázánie dieti, a mnohem viece svoboda dávati se mohla, jejiežto užívánie mnohem milostnějšie a přívětivějšie jest. §. 35. Po smrti také dědice neb toho, komuž odkázáno, týmž spuosobem neužitečně odkazováno bylo; jako kdyby kdo řekl takto: Když dědic muoj umře, dávámť a poraučím; item: před tím dnem, než dědic neb ten, jemuž se odkazuje, umře. Ale podobným spuosobem i to sme napravili, takoveym odkázáním od k vieře poručených věcí pevnost i podobnost dávajíce, aby v té příhodě odkázaných věcí příčina horšie nežli k vieře poručených nebyla nalezena. §. 36. Pod příčinau také pokuty neužitečně odkazováno, odjiemáno neb přenášeno bylo. Pod spuosobem pak pokuty odkazovati se vidí, což pro skrocovánie dědice zuostavuje se, aby tím spieše nětco činil neb nečinil, jako kdyby kdo takto zapsal: jestli-že dědic muoj dceru svau Ticiovi za manželku dá, aneb kdyby takto v kšaftu zapsal: dědic muoj odcizil-li by Sticha služebníka (neb na odpor: neodcizil-li by), tehdy Ticiovi deset zlatých dej. A tak velmi tato regule zachovávána byla, že velmi mnohými ustanoveními ciesařskými oznamováno bylo, že ani ciesař uznati nemohl, co by mu pod spuosobem pokuty odkázáno bylo. Anobrž ani podle vojenského kšaftu taková odkázánie moci neměla, ačkoli jiné vuole vojákuov při řiezení kšaftuov velmi šetřívány byly. K tomu také líbilo se, aby ani svobody pod příčinau pokuty dávány býti mohly; nad to pak, že by ani dědic ku pokutě dán býti nemohl, Sabinus za to měl, jako kdyby kdo takto řekl: Ticius dědicem meym at jest; jestli-že Ticius dceru svau Seiovi za manželku dá, tehdy i Seius také at dědicem jest; na tom zajisté nic nezáleželo, kterým by spuosobem Ticius k tomu přidržán byl, zdali dáním odkázané věci čili připojením dědice. Ale nesnadnost taková nám se nelíbila, a obecně ty věci, kteréž se pozuostavují, ačkoli by pod spuosobem pokuty pozuostaveny neb odjiemány aneb na jiného přenášeny byly: ustanovili sme, aby také od jiných odkázaných věcí nic se ne TITULUS VICESIMUS PRIMUS. DE ADEMPTIONE LEGATORUM. Ademptio legatorum, sive eodem testamento adimantur, sive codicillis, firma est, sive contrariis verbis fiat ademptio, veluti si quod ita quis legaverit: do lego, ita adimantur: non do, non lego; sive non contrariis, id est aliis quibuscumque verbis. §. 1. Transferri quoque legatum ab alio ad alium potest, veluti si quis ita dixerit: hominem Stichum, quem Titio legavi, Seio do lego; sive in eodem testamento, sive in codicillis hoc fecerit; quo casu simul Titio adimi videtur, et Seio dari. TITULUS VICESIMUS SECUNDUS. DE LEGE FALCIDIA. Superest, ut de lege Falcidia dispiciamus, qua modus novissime legatis impositus est. Cum enim olim lege duodecim tabularum libera erat legandi potestas, ut liceret vel totum patrimonium legatis erogare (quippe ea lege ita cautum esset: uti legassit suae rei, ita ius esto): visum est hanc legandi licentiam coartare; idque ipsorum testatorum gratia provisum est, ob id, quod plerumque intestati moriebantur, recusantibus scriptis heredibus pro nullo aut minimo lucro hereditates adire. Et cum super hoc tam lex Furia, quam lex Voconia latae sunt, quarum neutra sufficiens ad rei consummationem videbatur: novissime lata est lex Falcidia, qua cavetur, dělily, buď v dání neb v odjiemání aneb na jiného přenášení: kromě těch věcí, kteréž nemožné neb právy zapověděné aneb jinač hanebné jsau; takových zajisté kšaftuov řiezenie aby moc mieti mělo, spravedlnost časuov mých toho nedopauští. Kapitola dvacátá první. O odjiemání odkázaných neb poručených věcí. Odjiemánie poručených věcí, bud že by týmž kšaftem neb listem odjiemány byly, pevné jest, buď že by odpornými slovy to odjiemánie stalo se, jako kdyby kdo takto poračil: dávám a poraučím, totéž odjiemáno bylo takto: nedávám, neporaučím; neb neodpornými, ale kterýmiž koli jinými slovy. §. 1. Odkázaná věc také od jiného k jinému přenesena býti muože, jako kdyby kdo řekl takto: člověka Sticha, kteréhož Ticiovi poručil sem, Seiovi dávám a poraučím; buď že by to v témž kšaftu neb listem učinil; v kteréžto příčině i Ticiovi odjiemati, a Seiovi dávati se vidí. Kapitola dvacátá druhá. O právu Falcidia, třetieho neb čtvrtého dielu toliko v dědictvie obdržení. Již také potřebie jest, abychom o právu Falcidiovu nětco oznámili, jímžto miernost poslednieho odkazovánie uložena jest. Nebo když podle starých římských práv svobodná moc byla odkazovati, aby někdo i všecken statek svuoj odkázáním rozděliti mohl (poněvadž z téhož práva uloženo jest: jakž by kdo svau věc odkázal, tak za právo bylo): z té příčiny vidělo se tuto svobodu odkazovánie saužiti; a to pro samy kšaftovatele opatřeno jest, častokrát zajisté bez kšaftu umierali, proto že psaní dědicové z žádného neb velmi malého užitku k dědictvie přistupovati nechtěli. A z strany té věci tak právo Furia, jako právo Vokonia vynešeno jest, z nichžto ne plus legare liceret quam dodrantem totorum bonorum, id est, ut, sive unus heres institutus esset, sive plures, apud eum eosve pars quarta remaneret. §. 1. Et cum quaesitum esset, duobus heredibus institutis, veluti Titio et Seio, si Titii pars aut tota exhausta sit legatis, quae nominatim ab eo data sunt, aut supra modum onerata, a Seio vero aut nulla relicta sint legata, aut quae partem eius dumtaxat in partem dimidiam minuunt, an, quia is quartam partem totius hereditatis aut amplius habet, Titio nihil ex legatis, quae ab eo relicta sunt, retinere liceret? placuit,ut quartam partem suae partis salvam habeat; etenim in singulis heredibus ratio legis Falcidiae ponenda est. §. 2. Quantitas autem patrimonii, ad quam ratio legis Falcidiae redigitur, mortis tempore spectatur. Itaque si (verbi gratia), is, qui centum aureorum patrimonium in bonis habebat, centum aureos legaverit, nihil legatariis prodest, si ante aditam hereditatem per servos hereditarios, aut ex partu ancillarum hereditariarum, aut ex fetu pecorum tantum accesserit hereditati, ut, centum aureis legatorum nomine erogatis, heres quartam partem hereditatis habiturus sit; sed necesse est, ut nihilominus quarta pars legatis detrahatur. Ex diverso, si septuaginta quinque legaverit, et ante aditam hereditatem in tantum decreverint bona, incendiis forte, aut naufragiis, aut morte servorum, ut non amplius quam septuaginta quinque aureorum substantia, vel etiam minus, relinquatur, solida legata dentur. Nec ea res damnosa est heredi, cui liberum est non adire hereditatem; quae res efficit, ut necesse sit legatariis, ne, destituto testamento, nihil consequantur, cum herede in portionem pacisci. §. 3. Cum autem ratio legis Falcidiae ponitur: ante deducitur aes alienum, item funeris impensa, et pretia servorum manumissorum; tunc deinde in reliquo ita ratio habetur, ut ex eo quarta pars apud heredes remaneat, tres vero partes inter legatarios distribuantur, pro rata scilicet portione eius, quod cuique eorum legatum fuerit. Itaque si fingamus, quadringentos aureos legatos esse, et patri žádné k dokonalosti té věci dostatečné býti se nevidělo; nejposléze vypovědieno jest právo Falcidia, jímž zapoviedá se, aby žádný nad tři diely všeho statku svého odkazovati nemohl, buď že by jeden dědic ustanoven byl neb jich viece, při tom neb při těch čtvrtý diel aby zuostával. §. 1. A když doptáváno bylo, kdyby dva dědicové ustanoveni byli, jako Ticius a Seius, jestli-že by částka dielu neb celý diel Ticia odkázáním rozdělen, neb nad obyčej a miernost obtiežen byl, kteréžto odkázané věci ze jména od něho dány nejsau, po Seiovi pak neb žádné odkázané věci pozuostaveny by nebyly, aneb že by částku jeho toliko do puol dielu umenšili, neb také že on čtvrtý diel všeho dědictvie neb viece má, a Ticius z odkázaných věcí od něho pozuostavených že by nic obdržeti nemohl, tak aby čtvrtý diel částky své vcele měl? líbilo se, aby čtvrtau částku svého dielu vcele měl; nebo při jednom každém dědici miernost práva Falcidiova položena býti má. §. 2. Velikost pak statku, k němuž miernost práva Falcidiova rovnati se má, při času smrti šetří se. Protož (ku příkladu buď toto) kdyby ten, kdož by jedno sto zlatých v statku svém měl, jedno sto zlatých odkázal, to odkázánie těm, jimž odkazuje se, nic platno není, jestli-že by před ujetím dědictvie skrze služebníky dědičné, neb z plodu žen dědičných, aneb z rozhojněnie dobytka tolik přibylo dědictvie, aby po rozdielném odkázání jednoho sta zlatých, dědic čtvrtý diel dědictvie mieti měl; ale potřebie jest, aby čtvrtý diel z odkázaných věcí nicméně sniemán byl. A zase na odpor, kdyby někdo 75 zlatých po ruoznu odkázal, a prvé, nežli by dědictvie ujato bylo, ten statek ohněm neb povodní aneb smrtí služebníkuov tak velmi zmenšen byl, aby ne viece než 75 zl. aneb ještě méně na statku zuostalo: tehdy což komu odkázáno, vcele dáno býti má. Aniž ta věc dědici ke škodě jest, kterýž svobodů má dědictvie toho nepřijiemati; kterážto věc činí to, aby ti, jimž odkázáno, nechtějí-li kšaftu opuštěného mieti, kdyby dědic odtud nic vzieti neměl, s týmž dědicem o diel statku smlauvu uči |