Cocceiovi Kampanskému odepsali: že kšaft po druhé činěný, ačkoli by v něm nad jistými věcmi dědic zapsán byl, mocný jest z práva tak rovně, jako by v něm o žádných věcech zmienky nebylo, však že dědic v něm zapsaný povinen jest, aby, na sobě daných věcech neb na doplněném čtvrtém diele podle práva Falcidia dosti maje a přestana, dědictvie těm, kteříž v prvnějším kšaftu zapsáni byli, navrátil, pro vložená slova v kšaftu druhém, jimižto, aby i kšaft první mocný byl, světle oznámeno jest a pochybováno býti nemá. Tím spuosobem také kšaft zrušen bývá. §. 4. Kšaftové také z práva učinění i jiným spuosobem ruší se, jako kdyby ten, kdož kšaft učinil, stavu svého ponížil; což kterými spuosoby přihází se, o tom v prvnie kníze oznámili sme. §. 5. Tauto pak příčinau kšaftové nepořádní býti se praví, poněvadž i ti, ježto se ruší, moci nemievají, i ti, kteříž hned od počátku ne podle práva činí se, bez moci jsau. Tak i ti, kteříž právně činěni jsau a potom po umenšení stavu zemdleni bývají, o nichž pověděti muožeme, že nicméně ruší se. Ale že jednu každau příčinu jmény rozděliti příhodněji bylo, z té příčiny někteří kšaftové ne podle práva učiněni, jiní z práva učiněni jsauce, že rušeni neb zemdleni bývají, slovau. §. 6. Však kšaftové hned od počátku podle práva činění, kteříž pro umenšenie stavu zemdleni bývají, ne naskrze ve všem neužiteční jsau; nebo jestli že sedmi pečetmi svědkuov zapečetěni jsau, tehdy v nich zapsaný dědic v dědictvie podle takového kšaftu vládařsky uvázati se muože, kdyby toliko ten mrtvý i měšťan římský i v čas smrti v své vlastnie moci byl. Pakli by kšaft pro to zemdlen byl, že kšaftovatel měšťanstvie, neb také svobodu potratil, aneb že v zalíbenie někomu se dal, a v času smrti v moci toho zvolujícího otce byl, tehdy zapsaný dědic podle kšaftu v ten statek uvázati se nemuože. §. 7. Tím pak samým kšaft rušen býti nemuože, že by potom kšaftovatel tomu kšaftu moci dáti nechtěl; tak že, by po něm kšaft jiný činiti začal, a buď smrtí zachvácen jsa neb že

reditatem eius, qui litis causa Principem heredem reliquerit, neque tabulas non legitime factas, in quibus ipse ob eam causam heres institutus erat, probaturum, neque ex nuda voce heredis nomen admissurum, neque ex ulla scriptura, cui iuris auctoritas desit, aliquid adepturum. Secundum haec divi quoque Severus et Antoninus saepissime rescripserunt: licet enim (inquiunt) legibus soluti sumus, attamen legibus

vivimus.

TITULUS DECIMUS OCTAVUS.

DE INOFFICIOSO TESTAMENTO.

Quia plerumque parentes sine causa liberos suos vel exheredant, vel omittunt, inductum est, ut de inofficioso testamento agere possint liberi, qui queruntur, aut inique se exheredatos, aut inique praeteritos, hoc colore, quasi non sanae mentis fuerunt, cum testamentum ordinarent. Sed hoc dicitur, non quasi vere furiosus sit; sed recte quidem fecit testamentum, non autem ex officio pietatis: nam si vere furiosus est, nullum est testamentum. §. 1. Non tantum autem liberis permissum est, parentum testamentum inofficiosum accusare, verum etiam parentibus liberorum. Soror autem et frater turpibus personis scriptis heredibus ex sacris constitutionibus praelati sunt: non ergo contra omnes heredes agere possunt; ultra fratres igitur et sorores cognati nullo modo aut agere possunt, aut agentes vincere. §. 2. Tam autem naturales liberi, quam secundum nostrae constitutionis divisionem

by té věci prve učiněné litoval, však toho by nevykonal, o tom svatý ciesař Pertinax řečí svau rozkaz učinil, aby kšaft prvnější podle práva učiněný rušen nebyl, leč by ten poslednější podle práva pořádně a dokonale vykonán byl; nebo kšaft nedokonalý bez všeliké pochybnosti žádný kšaft není. §. 8. V též řeči i to světle vypověděl, že dědictvie toho, kdož by z příčiny saudu vrchnieho pána dědicem zuostavil, nedopaušti, a kšaftu nepořádně učiněného, v němž by on pro tauž příčinu dědicem učiněn byl, že tvrditi nechce, proto že pauhým slovem dědice učiněného připustiti nechce; také podle žádného spisu, při němž by právné moci nebylo, ten dědic ničehož dosáhnauti nemá. O čemž slavní ciesařové Severus a Antoninus častokrát psané veypovědi dávali, říkajíce: ačkoli od práv svobodni jsme, však proto živi jsme podle práva.

Kapitola osmnáctá.

O nepořádném a nepřívětivém kšaftu.

Že častokrát rodičové děti své bez příčiny od dědictvie odcizují, neb jich v kšaftu pomíjejí, protož nařiezeno jest, aby děti, kteříž naříkají a tauží na to, že neslušně od dědictvie odcizeni aneb nenáležitě v kšaftu mlčením pominuti jsau, příčinú smyšlenau, jako by ti, kteříž kšaft činili, při zdravém rozumu nebyli, žalobu na nepořádney a nepřívětivey kšaft činiti mohli. Ale to rozumí se, ne jako by pauhý nesmyslný blázen byl, než ač koli by pravě kšaft činil, však ne podle povinnosti otcovské lásky; nebo kdyby pauhý blázen byl, již žádný kšaft není. §. 1. Netoliko pak dětem na nepořádney kšaft rodičuov, ale také rodičuom na takovýž kšaft dětí žalobu vésti dopuštěno jest. Sestra pak a bratr, kdyby hanebné osoby za dědice voleny byly, podle ciesařských ustanovení jim předloženi jsau; protož ne proti všem dědicuom žalobu vésti mohau; nebo mimo bratry a sestry

adoptati, ita demum de inofficioso testamento agere possunt, si nullo alio iure ad bona defuncti venire possunt; nam qui alio iure veniunt ad totam hereditatem, vel partem eius, de inofficioso agere non possunt. Postumi quoque, qui nullo alio iure venire possunt, de inofficioso agere possunt. §. 3. Sed haec ita accipienda sunt, si nihil eis penitus a testatoribus testamento relictum est; quod nostra constitutio ad verecundiam naturae introduxit. Sin vero quantacumque pars hereditatis, vel res eis fuerit relicta, inofficiosi querela quiescente, id, quod eis deest, usque ad quartam legitimae partis repletur, licet non fuerit adiectum, boni viri arbitratu debere eam repleri. §. 4. Si tutor nomine pupilli, cuius tutelam gerebat, ex testamento patris sui legatum acceperit, cum nihil erat ipsi tutori relictum a patre suo, nihilominus possit nomine suo de inofficioso patris testamento agere. §. 5. Sed et, si e contrario pupilli nomine, cui nihil relictum fuerit, de inofficioso egerit, et superatus est: ipse, quod sibi in eodem testamento legatum relictum est, non amittit. §. 6. Igitur quartam quis debet habere, ut de inofficioso testamento agere non possit: sive iure hereditario, sive iure legati, vel fideicommissi, vel si mortis causa ei quarta donata fuerit, vel inter vivos, in his tantummodo casibus, quorum nostra constitutio mentionem facit, vel aliis modis, qui constitutionibus continentur. §. 7. Quod autem de quarta diximus, ita intelligendum est, ut, sive unus fuerit, sive plures, quibus agere de inofficioso testamento permittitur, una quarta eis dari possit, ut pro rata distribuatur eis, id est pro virili portione quarta.

vlastní přátelé příbuzní nižádným obyčejem buď žalovati neb žalujících přemoci nemohau. §. 2. Jakož pak přirození děti, tak podle rozdielu našeho ustanovenie zvolení syrové z nepořádného kšaftu tak toliko obviniti mohau, když nižádným jiným právem k statku toho smrtí sešlého přijieti by nemohli; nebo kteříž k celému dědictví neb k dielu jeho právem jiným přicházejí, ti z nepořádného kšaftu viniti nemohau. Děti také na sirobu po smrti otce rození, kteříž nižádným právem jiným přijieti nemohau, z nepořádnosti kšaftu viniti mohau. §. 3. Ale těmto věcem tak rozumieno býti má, jestli-že jim od kšaftovníkuov tím kšaftem nic ovšem pozuostaveno není; což ustanovenie naše pro stydlivost a počestnost přirozenie uvedlo. Pakli by jakž koli veliký neb malý diel dědictvie aneb nějaká věc jim pozuostavena byla, tehdy pro zanechánie toho naříkánie, to, což jim se nedostává až k čtvrtému dielu, podle práva af se jim doplní, ačkoli by přidáno to nebylo, však duomysl jest, že má doplněn býti. §. 4. Kdyby poručník jménem sirotka, jehož poručníkem byl, kšaftem otce jeho sobě nětco odkázaného vzal, ješto poručníku tomu od otce téhož sirotka nic odkázáno nebylo: tehdy sirotek nicméně pro nepořádný kšaft otce svého jménem svým žalobu vésti muože. §. 5. Pakli by na odpor jménem sirotka, jemuž by nic zuostaveno nebylo, z nepořádnosti kšaftu obvinil, a přemožen jest: tehdy tentýž poručník toho, což mu v témž kšaftu odkázáno jest, nepotracuje. §. 6. Protož čtvrtý diel statku někdo mieti má, aby z nepořádnosti viniti nemohl; buď právem dědičným daný, neb právem obkázaný, bud k věrné ruce poručený, aneb kdyby na smrtedlné posteli čtvrtý diel darem dán byl, neb za zdravého života, tak aby těmi toliko příčinami, o nichž ustanovenie naše zmienku činí, aneb jinými spuosoby, kteříž v ustanoveních našich zdržují se, z nepořádnosti kšaftu viněno býti mohlo. §. 7. Což sme pak o čtvrtém dielu kšaftu pověděli, to tak rozumieno býti má, aby buď jednomu neb jich viece těm, jimž o nepořádném kšaftu žalobu činiti