dam proprietatem testator habet, alio usumfructum habente. Est autem casus, in quo nec cum libertate utiliter servus a domina heres instituitur, ut constitutione divorum Severi et Antonini cavetur, cuius verba haec sunt: servum adulterio maculatum non iure testamento manumissum ante sententiam ab ea muliere videri, quae rea fuerat eiusdem criminis postulata, rationis est; quare sequitur, ut in eundem a domina collata institutio nullius momenti habeatur. Alienus servus etiam is intelligitur, in quo usumfructum testator habet. §. 1. Servus autem a domino suo heres institutus, si quidem in eadem causa manserit, fit ex testamento liber, heresque necessarius; si vero a vivo testatore manumissus fuerit, suo arbitrio adire hereditatem potest, quia non fit necessarius, cum utrumque ex domini testamento non consequitur; quodsi alienatus fuerit, iussu novi domini adire hereditatem debet, et ea ratione per eum dominus fit heres; nam ipse alienatus neque liber neque heres esse potest, etiamsi cum libertate heres institutus fuerit; destitisse etenim a libertatis datione videtur dominus, qui eum alienavit. Alienus quoque servus heres institutus, si in eadem causa duraverit, iussu eius domini adire hereditatem debet; si vero alienatus ab eo fuerit, aut vivo testatore, aut post mortem eius antequam adeat, debet iussu novi domini adire; at si manumissus est vivo testatore, vel mortuo antequam adeat, suo arbitrio adire hereditatem potest. §. 2. Servus alienus post domini mortem recte heres instituitur, quia et cum hereditariis servis est testamenti factio; nondum enim adita hereditas personae vicem sustinet, non heredis futuri, sed defuncti, cum et eius, qui in utero est, servus recte heres instituitur. §. 3. Servus plurium, cum quibus testamenti factio est, ab extraneo institutus heres, unicuique dominorum, cuius iussu adierit, pro portione dominii acquirit hereditatem. §. 4. Et unum hominem, et plures in infinitum, quot quis velit, heredes facere licet. §. 5. Hereditas plerumque dividitur in duodecim uncias, na němž kšaftovatel samau toliko vlastnost má, však jiný někdo úžitek z něho bere. Ale jedna jest příčina hodná, pro kterauž služebník ani svobodau od panie dědicem užitečně ustanoven nebývá, jakož ustanovením svatých ciesařuov Severa a Antonina přikazuje se, jejichžto slova jsau tato: že služebník cizoložstvem zmazaný před veypovědí učiněnau, od té ženy pro teyž hřiech obžalované vidí se bez práva kšaftem propuštěn býti; protož z toho jde, že by dědictvie od té ženy jemu odkázané nižádné moci nemělo. Služebník cizí ten také rozumí se, z něhož kšaftovatel úžitek bere. §. 1. Služebník dědicem učiněn jsa od pána svého, zuostal-li by v témž stavu, ten podle kšaftu svoboden, a bezděčný dědic beyvá; pakli by od kšaftovatele živého propuštěn byl, tehdy podle své libosti v dědictvie to uvázati se muože, nebo již dědicem bezděčným nebývá, poněvadž to obé z kšaftu pána jeho nepochází; pakli by odcizen byl, již z rozkazu nového pána v dědictvie vstoupiti má, a tau příčinau pán skrze něho dědicem beyvá; nebo on odcizen jsa, ani svobodným, ani dědicem býti nemuože, také, by pak s svobodau dědicem ustanoven byl; vidí se zajisté, že pán, kterýž ho odcizil, svobody dáti mu nechtěl. Cizí také služebník, dědicem ustanoven jsa, kdyby v témž stavu trval, z rozkazu pána svého k dědictví přistoupiti má; pakli by od něho neb za života kšaftovatele aneb po smrti jeho, prvé nežli by k dědictvie přišel, odcizen byl, tehdy z rozkazu nového pána k dědictví přistoupiti má; ale jestliže za života kšaftovatele neb po smrti jeho, prvé nežby k němu přistaupil, v svobodu propuštěn jest, již podle své libosti k dědictví přistaupiti muože. §. 2. Služebník pak cizí po smrti páně dedicem pravě ustanoven bývá, nebo i dědičných služebníknov kšaft doteyká se; dědictvie zajisté ještě prázdné a nepřijaté miesto osoby drží, ne dědice budúcieho, ale již mrtvého, poněvadž služebník také toho, který v životě jest, dědicem pravě ustanoven bývá. §. 3. Služebník mnohých osob, k nimž kšaft náleží, od cizího quae assis appellatione continetur; habent autem et hae partes propria nomina ab uncia usque ad assem, ut puta haec sextans, quadrans, triens, quincunx, semis, septunx, bes, dodrans, dextans, deunx, as. Non autem utique duodecim uncias esse oportet; nam tot unciae assem efficiunt, quot testator voluerit, et si unum tantum quis ex semisse verbi gratia heredem scripserit, totus as in semisse erit. Neque enim idem ex parte testatus, et ex parte intestatus decedere potest, nisi sit miles, cuius sola voluntas in testando spectatur. Et e contrario, potest quis in quantas cumque voluerit plurimas uncias suam hereditatem dividere. §. 6. Si plures instituantur, ita demum partium distributio necessaria est, si nolit testator eos aequis ex partibus heredes esse; satis enim constat, nullis partibus nominatis, ex aequis partibus eos heredes esse. Partibus autem in quorundam personis expressis, si quis alius sine parte nominatus erit, si quidem aliqua pars assi deerit, ex ea parte heres fiet. Et si plures sine parte scripti sunt, omnes in eandem partem concurrent. Si vero totus as completus sit, in partem dimidiam vocantur, et ille vel illi omnes in alteram dimidiam. Nec interest, primus, an medius, an novissimus sine parte scriptus sit: ea enim pars data intelligitur, quae vacat. §. 7. Videamus, si pars aliqua vacet, nec tamen quisquam sine parte heres institutus sit, quid iuris sit? veluti si tres ex quartis partibus heredes scripti sunt. Et constat, vacantem partem singulis tacite pro hereditaria parte accedere, et perinde haberi, ac si ex tertiis partibus heredes scripti essent. Et ex diverso, si plures in portionibus sint, tacite singulis decrescere, ut, si verbi gratia quatuor ex tertiis partibus heredes scripti sunt, perinde habeantur, ac si unusquisque ex quarta parte scriptus fuisset. §. 8. Et si plures unciae, quam duodecim, distributae sunt, is, qui sine parte institutus sit, quod dupondio deest, habebit. Idemque erit, si dupondius expletus sit; quae omnes partes ad assem postea revocantur, quamvis sint plurium unciarum. §. 9. Heres et pure et sub condi někoho dědicem učiněn jsa, jednomu každému z pánuov, z jichžto by rozkazu dědictvie ujal, podle dielu panstvie dědictvie jim dosahuje. §. 4. I jednoho člověka i viece až do nezčíslného počtu, kolik by kdo chtěl, dědicuov učiniti muože. §. 5. Dědictvie častokrát na dvanáct dieluov, kteříž pod jménem libry zdržují se, rozděleno bývá; nebo i ti dielové vlastnie jména svá mají, jako podobně od dvau lotů až do libry počítajíc. Však ne aby tolik lotuov jako v libře v dědictví býti musilo; nebo tolik lotuov libra, to jest, tolik dieluov dědictvie učiní, kolik kšaftovatel mieti chce, a kdyby kdo jednoho toliko dědice v puol statku učinil, již celý statek v polovici bude. Aniž zajisté tentýž o jednom dielu kšaft učiniv a o druhém diele bez kšaftu umřieti muože, leč by byl voják, jehožto samé vuole v kšaftu šetřívá se. A na odpor tomu muože někdo na jaké koli chce mnohé diely dědictvie své rozděliti. §. 6. Kdyby mnohé dědice ustanovil, tak teprvé v té příčině rozdělenie těch dielov potřebné jest, kdyby kšaftovatel v rovných dielích dědicuov mieti jich nechtěl; nebo když žádných dieluov nejmenoval, z toho známé jest, že dědicové ti rovných dieluov jsau. Kdyby pak v dielích některých osob někdo jiný bez dielu jmenován byl, ten, kdyby některého dielu až do dvanácti nedostávalo se, v tom dielu at dědicem jest. A jestli-že by mnozí bez dielu dědicové učiněni byli, ti všickni k jednomu dielu se sbiehají. Pakli by všecken statek naplněn byl, tehdy ti, kteříž zejména položené diely mají, ku polovici statku přistupují, a ten neb ti všickni k druhé polovici připuštěni bývají. Aniž co na tom záleží, byl-li by kdo první neb prostřední a neb poslední dědic zapsán; nebo ten diel, kterýž prázný jest, dán býti rozumí se. §. 7. Pohleďme ku příkladu, jako kdyby některý diel prázdný zuostával, avšak proto žádný dědic bez dielu učiněn by nebyl, co by v tom za právo bylo? jako kdyby tři dědicové každý v čtvrté částce statku zapsáni byli. Již z toho vědomé jest, že prázdný diel jednomu každému z nich za dědičný diel ne patrně tione institui potest; ex certo tempore, aut ad certum tempus non potest, veluti post quinquennium, quam moriar, vel ex calendis illis, aut usque ad calendas illas heres esto. Diemque adiectum pro supervacuo haberi placet, et perinde esse, ac si pure heres institutus esset. §. 10 Impossibilis conditio in institutionibus et legatis, nec non in fideicommissis et libertatibus, pro non scripto habetur. §. 11. Si plures conditiones institutioni adscriptae sunt, si quidem coniunctim, ut puta si illud et illud factum fuerit, omnibus parendum est; si separatim, veluti si illud aut illud factum fuerit, cuilibet obtemperare satis est. §. 12. Hi, quos numquam testator vidit, heredes institui possunt; veluti, si fratris filios peregrinatos, ignorans, qui essent, heredes instituerit; ignorantia enim testantis inutilem institutionem non facit. TITULUS DECIMUS QUINTUS. Potest autem quis in testamento suo plures gradus heredum facere, ut puta, si ille heres non erit, ille heres esto; et deinceps, in quantum velit testator, sub |